Mises.cz

Mises.cz

Dějiny 6.3. - Italský humanismus – monarchisté

Vítězství signori vedlo k nazývání mnoha knih jednoduše jako Vladař (Il Principe).

[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]


Politický a ekonomický úpadek italských městských států v patnáctém a šestnáctém století, poté, co se obchod přesunul k Atlantiku, byl v zahraničních vztazích poznamenán opakovanými vpády armád bujících evropských národních států. Francouzští králové vpadli do Itálie a dobyli ji opakovaně od devadesátých let 15. století a mezi začátkem dvacátých let a padesátými lety 16. století v o Itálii jako bojiště k dobytí bojovala Francie a Svatá říše římská.

Zatímco byla Florenci a zbytek severní Itálie napadán zvenčí, republikanismus dal konečně vzniknout despotické vládě jednoho muže, signori. Zatímco republikánské síly vedené rodinou Colonna dokázaly během vrcholného patnáctého století zbavit papeže jejich světské moci, na konci století se papežům vedeným Alexanderem VI. (1492-1503) a Juliem II. (1503-1513) podařilo znovu se stát neotřesitelnými světskými vládci Říma a papežských států. Ve Florencii mocná rodina bankéřů a politiků de Medici pomalu ale jistě začala budovat svou politickou moc a stali se dědičnými monarchy, signori. Tento proces začal již ve třicátých letech patnáctého století se slavným Cosimem de Medici a vrcholil v zabráním moci Cosimovým bratrancem Lorenzem „Nádherným“ v osmdesátých letech. Lorenzo si zajistil vládu jednoho muže sestavením „rady sedmdesáti“ s absolutní kontrolou nad republikou, složenou ze svých vlastních stoupenců.

Republikánské síly však vrátily úder a souboj trval další polovinu století. V roce 1494 vyhnali republikánští oligarchové Lorenzova syna do exilu poté, co postoupil Florencii Francouzům.  Republikánská vláda se zhroutila v roce 1512, když převzali s pomocí španělských vojáků moc Medicejové. Jejich moc posléze vládla až do roku 1527, kdy je vyhnala další republikánská revoluce, avšak o dva roky později medicejský papež Klement VII. vyslal habsburského císaře Svaté říše římské Karla V., aby vpadl do Florencie a pro Mediceje ji dobyl. Karel tak učinil v roce 1530 a bylo po Florentské republice. Klement VII., císařem pověřený k nadvládě nad Florencií, jmenoval vládcem města doživotně Alessandra de Medici a Alessandro a všichni jeho dědici byli jmenováni navždy městskými lordy. Florentská vláda se rozpadla na medicejské velkovévodství Toskánsko, jemuž medicejové vládli po další dvě století.

Konečné vítězství signori učinilo přítrž optimismu republikánských humanistů raného patnáctého století. Jejich následníci začali být k politice cyničtí a obhajovali životy tichého rozjímání.

Jiní humanisté se však řídili dle hesla kam vítr, tam plášť, a rychle otočili ze vzývání republikánské oligarchie k chvále monarchie jednoho muže. Už jsme viděli rychlost Ferreta Ferretiho ve skládání chvalozpěvů tyranii rodiny della Scala v Padově. Obdobně kolem roku 1400 potulný a většinou republikán P. P. Vergerio během svého pobytu v monarchistické Padově sepsal dílo K monarchii, v němž oslavoval tento systém jako „nejlepší formu vlády“. Monarchie koneckonců ukončila vřavu a neutichající spory frakcí a stran, přinesla mír, „klid, bezpečí a ochranu nevinných“. Také milánští humanisté se s vítězstvím Viscontiho absolutismu v Miláně rychle sešikovali a skládali chvalozpěvy své vládě a zejména vládě Viscontiho. Uberto Decembrio (kolem 1350-1427) věnoval ve dvacátých letech patnáctého století čtyři knihy o místní samosprávě Filippovi Maria Viscontimu a jeho syn Pier Candido Decembrio (1392-1477) pokračoval v rodinné tradici a napsal v roce 1436 Velebení města milánského.

S vítězstvím vlády signori napříč Itálí v pozdním patnáctém a raném šestnáctém století dosáhl pro-vládní humanismus vrcholu nadšení. Humanisté se ukázali jako přinejmenším obratní v předělávání svých teorií tak, aby se hodily republikánské a následně monarchistické vládě. Humanisté začali s vydáváním dvou druhů knih s radami – jednak vládcovi a také dvořanům, jak se mají k vládcům chovat.

Nejoslavovanější knihou rad pro dvořany byla Kniha dvořanů (Il libro del Cortegiano) od Baldassara Castiglione (1478-1529). Castiglione se narodil poblíž Mantovy, byl vzdělán v Míláně a vstoupil tam do služeb vévody. V roce 1504 byl přidružen ke dvoru vévody z Urbina, jemuž věrně sloužil jako diplomat a vojevůdce po dvě desetiletí. Následně v roce 1524 byl vyslán k císaři Karlovi V. do Španělska a ten jej za jeho službu učinil biskupem z Avily. Castiglione sepsal Knihu dvořanů jako sérii dialogů mezi roky 1513 a 1518 a kniha byla poprvé vydána v roce 1528 v Benátkách. Toto dílo se stalo jednou z nejvíce čtených knih v šestnáctém století (pro Italy známé jako Il libro d’oro), jelikož se zjevně dotklo citlivého místa kultury dané doby ve svém popisu a oslavování kvalit dokonalých dvořanů a gentlemanů.

Florentský humanismus raného patnáctého století byl pro člověka, jeho putováním za virtú či dokonalostí a pro „čest, chválu a slávu“ optimistický, tedy u toho, co tradiční křesťanství připisovalo pouze Bohu. Bylo tedy později pro humanisty šestnáctého století snadné přenést tuto pouť za dokonalostí a slávou od jednotlivce k vládci a pouze k němu. Castiglione tvrdil, že dvořanův hlavní cíl, „ten, na který je nasměrován“, musí být radit vládci tak, aby mohl dosáhnout „vrcholu slávy“ a učinit se „slavným a pro svět hodným napodobení“.

Dřívější republikánští humanisté se drželi ideálu „svobody“, za kterou nepovažovali moderní koncept individuálních práv, ale republikánské a obecně oligarchické vládnutí sobě samým. Castiglione tyto staré myšlenky výslovně zavrhnul ve prospěch monarchistických ctností míru, absence sváru a úplné poslušnosti absolutistickému vladaři. V Knize dvořanů jedna z postav v dialogu protestuje, že vládci „drží své poddané v nejtužším zajetí“, takže se ztratila svoboda. Castiglione mazaně kontruje starými slovy, užívanými často v apologiích despotismu, že taková svoboda je pouze přáním „žít jak si zachceme“, spíše než „dle správných zákonů“. Jelikož svoboda je pouze privilegiem, monarcha musí „postavit svůj lid před takové zákony a nařízení, aby mohli žít v klidu a míru“.

Vůdčí autor knih rad vladařům i dvoraně a mužem, jenž se s pochybami označuje za prvního merkantilistu, byl neapolský vévoda Diomede Carafa (1407-1487). Carafa napsal Dokonalého dvořana během služby na dvoře krále Neapole Ferdinanda v osmdesátých letech patnáctého století. Během stejné doby napsal také Úřad dobrého vladaře. V Dokonalém dvořanovi Carafa představil tón, ve kterém se neslo enormně vlivné Castiglioneho dílo o generaci později. V Úřadu dobrého vládce Carafa představil model pro ekonomické rady přednášené rádcovskými úřady. Stejně jako u mnoha knih později začíná tato s principy obecné politiky a obrany, poté se zabývá správou spravedlnosti, veřejnými financemi a nakonec samotnými hospodářskými opatřeními.

V detailních opatřeních byly Carafovy rady relativně smysluplné a zdaleka ne tak orientovány na absolutní moc či tak etatistické jako rady pozdních merkantilistů směrem k národním státům. Rozpočet by měl být vyrovnaný, jelikož nucené půjčky jsou srovnatelné s loupeží a krádeží, a daně by měly být snesitelné a přiměřené, aby neutlačovaly pracovníky či nevytlačovaly kapitál ze země. Obchod by měl být ponechán sám sobě, avšak na druhou stranu Carafa volal po státních dotacích průmyslu, zemědělství a obchodu a také po značných sociálních výdajích. Oproti pozdním merkantilistům Carafa tvrdil, že zahraniční obchodníci jsou vítaní, jelikož je pro zemi jejich činnost vysoce užitečná.

Avšak oproti scholastikům se Carafa ani zmínkou nesnaží pochopit či analyzovat tržní proces. Jedinou důležitou otázkou bylo, jak jej může vládce ovládat. Schumpeter o Carafovi napsal: „Obyčejné procesy ekonomického života nebyly pro Carafu žádným problémem. Jediným problémem bylo, jak je ovládat a zlepšovat.“

Schumpeter také Carafovi přisuzuje první koncept národní ekonomiky, celé země jako jednoho velkého podniku řízeného vládcem. Carafa byl,

„pokud je mi známo, prvním, kdo se obsáhle věnovat ekonomickým problémům vznikajících moderních států… fundamentální myšlenkou, kterou Carafa podkreslil svou myšlenkou Dobrého vladaře… (tedy problému) národní ekonomiky… (která) není jen sumou jednotlivých domácností a firem či skupin a tříd uvnitř hranic státu. Nahlíží na ní jako na jaksi roztříštěný podnik, jako na něco, co má svou vlastní existenci a své vlastní zájmy a je potřeba to řídit jako velkou farmu.“ [1]

Asi hlavní knihou v tomto novém žánru knih rad vládcům byla kniha Francesca Patriziho (1412-1494) [2] Království a vzdělání královo, napsaná v sedmdesátých letech 15. století a věnovaná prvnímu aktivistickému papeži Sixtovi IV., jenž se zapojil do obnovy světské moci papežského stolce v Římě a papežských států. Patrizi, humanista ze Sieny, byl později učiněn biskupem v Gaetě.

Patrizi stejně jako v jiných humanistických rádcovských knihách viděl podstatu ctnosti ve vladaři. Avšak mělo by být poznamenáno, že vedle svých pro-vladařských humanistických kolegů a raných republikánů byl Patriziho ctnostný vladař především příkladem křesťanské ctnosti. Vladař musí být oddaný křesťan a musí vždy hledat spravedlnost a lpět na ní. Musí být zejména svědomitě upřímný a čestný. „Nikdy se nesmí účastnit podvodu, nesmí nikdy lhát a ani jiným dovolit říkat lži.“ Spolu s ostatními humanisty však Patrizi o vladaři mluvil jako o někom, kdo má odlišné ctnosti než jeho pasivní poddaní. Jelikož je například tvůrcem dějin a hledá slávu, tak nemusí být pokorný. Na druhou stranu má být velkorysý, marnotratně utrácející a obecně „báječný“.

Vítězství signori vedlo k nazývání mnoha knih jednoduše jako Vladař (Il Principe). Jednu z nich napsal Bartolomeo Sacchi (1421-1481) v roce 1471 na počest vévody z Mantovy a jinou důležitou napsal Giovanni Pontano (1426-1503), jenž se tak představil králi Ferdinanovi z Neapole, jelikož Vladaře napsal na jeho počest v roce 1468. Na oplátku z něj učinil král Ferdinand svého tajemníka na více než 20 let. Pontano pokračoval ve vychvalování svého opatrovníka ve dvou oddělených pojednáních, která velebila dvě vladařské ctnosti Ferdinanda, a to velkorysost a bohatou honosnost.  V knize K osvícenosti Pontano tvrdí, že „nic není pro vladaře méně důstojné,“ než nedostatek velkorysosti. V knize Ke vznešenosti Pontano trvá na tom, že budování „honosných staveb, bohatých kostelů a divadel“ je zásadním prvkem vladařovy slávy a chválí krále Ferdinanda za „honosnost a majestát“ veřejných budov, které postavil.


[1] Joseph A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky 163-164.
[2] Francesco Patrizi se dle některých zdrojů narodil spíše v roce 1413. Známý je i jeho jmenovec, Chorvat žijící v Itálii i století později, filozof v aristotelovské tradici, pozn. překl.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed