Důležitost selhání

Mises.cz: 13. listopadu 2011, Steven Horwitz (přidal Dominik Stroukal), komentářů: 15

V dnešní společnosti se ze selhání stalo něco obávaného, čemu je potřeba se vyhnout a zabránit za každou cenu. Ať už jde o dávky v nezaměstnanosti, zemědělské dotace nebo záchranné balíčky pro krachující firmy, zdá se, že svět hledí na selhání jako na fenomén prostý společenského významu. Je-li úspěch vším dobrým a selhání je vším špatným, pak se zdá, že bychom měli udělat všechno pro to, abychom selhání zabránili.

Ale je tomu tak? Aniž bychom popírali význam vytrvalosti a přestože uznáváme, že slogan „nikdy se nevzdávej“ může být užitečný pro překonávání jistých překážek, musíme si uvědomit, že selhání může sloužit jako vodítko pro další užitečné aktivity. Například v roce 1921 Walt Disney založil společnost s názvem Laugh-O-Gram Corporation, která zkrachovala o dva roky později. Kdyby Disneyho přítel nebo vláda zabránili tomuto selhání a společnost fungovala dále, nikdy by neexistoval Walt Disney, jak ho známe dnes.

Důležitější než tento individuální vzdělávací proces je nezastupitelná role, kterou hraje selhání ve společenském procesu učení na konkurenčním trhu. Když odmítneme selhání nebo budeme mírnit jeho dopady, neublížíme nakonec jen tomu, kdo selhal, ale také celé společnosti tím, že si znemožníme klíčový způsob, kterým lze zjistit, jak nejlépe alokovat zdroje. Bez selhání není možný ekonomický růst a zlepšení lidského života.

Ekonomové, zejména rakouské školy, často zdůrazňují roli podnikatelů při objevování nových poznatků a lepších způsobů, jak vyrábět věci. Ale podnikatelské úsilí často selže a zisky, na které si podnikatelé pomýšleli, se jim do rukou nedostanou. Podle US Small Business Administration více než polovina malých podniků zkrachuje během prvních pěti let. Ale nevydařená podnikatelská činnost je stejně důležitá jako úspěšná podnikatelská činnost. Trhy jsou žádoucí nikoliv proto, že vedou k více znalostem a lepší koordinaci, ale protože poskytují proces učení se z našich chyb a motivaci k jejich nápravě. Není to tak, že podnikatelé jsou dobří v podnikání. Je to také to, že (stejně jako my všichni) můžou vědět, kdy udělali něco špatně, a získat potřebné informace, aby to příště udělali správně.

Z tohoto pohledu je selhání hybnou silou změny. Zatímco úspěch je motorem, který nás posouvá k cíli, neúspěch nás žene směrem k nejvíce žádaným cílům. Jakmile je v tržním procesu selhání považováno za stejně důležité jako úspěch, mělo by být zřejmé, že cílem společnosti je vytvořit prostředí, které umožňuje lidem uspět, ale také selhat.

Problém znalosti

Pochopení tohoto bodu vyžaduje širší pohled na tržní proces. Pro ekonoma rakouské školy není základním ekonomickým problémem efektivní alokace zdrojů pro uspokojení našich nejhodnotnějších cílů v daném okamžiku, ale problém, jak překonat „problém znalosti“ - rozdělení znalostí, které je znakem společenského světa. Je to důležitější než ovládnout problematiku alokace zdrojů, protože nové znalosti pohání hospodářský růst a vytváří prosperitu. Pokud by hlavním úkolem trhu bylo pouze přidělení existujících zdrojů k jejich nejefektivnějším využitím, ekonomický růst by byl nemožný, uvízli bychom v primitivním světě. Kde by potom byl jakýkoliv prostor pro inovace a změny, které vedou k pokroku a zlepšují naše životy? Je-li pluh považován za nejefektivnější využití železa a všechno železo je k nim neustále používáno, jak by mohlo být železo použito na nový vynález, například traktor? Odpovědí je, že podnikatelé mění nejefektivnější využití zdrojů objevováním nových použití. Díky pochopení ekonomického problému, který představují omezené, jedinečné a rozptýlené znalosti, můžeme lépe pochopit, jakou roli hraje při vyrovnávání se s tímto problémem právě selhání.

Konkurence působí v tomto systému zjevně. Tržní soutěž podporuje podnikatelské aktivity a objevování znalostí tlačením všemožných lidí ke snaze najít nové a lepší způsoby využívání zdrojů a stejně tak nových cílů, kterých můžeme dosáhnout. Tato decentralizace zajišťuje, že to, co  F. A. Hayek nazývá lokální znalosti času a místa, bude využito nejlepším možným způsobem. Centrální plánování, stejně jako ostatní formy státní alokace zdrojů, se nutně opírá o znalosti pouze několika lidí, omezuje objevování a počet kanálů, kterými se znalosti můžou šířit. Konkurence je lepší způsob, jak překonat problém znalosti.

Selhání a příležitost

Můžeme lépe pochopit roli selhání, pokud si uvědomíme, jako si uvědomil Ludwig von Mises, že veškeré lidské jednání má v hledáčku „odstranit pocit nespokojenosti“. Neustále se snažíme zlepšovat vlastní život tím, že směřujeme k nejvýše hodnoceným cílům tak často, jak je to jen možné. Proto je selhání všude kolem nás, protože žádný člověk nikdy nedosáhne pocitu absolutní spokojenosti. Vždy máme nějaké neuspokojené cíle. Izrael Kirzner používá termín „ostražitost“, aby popsal, jak podnikatelský prvek lidského jednání určuje, o které cíle usilovat a jaké prostředky máme k dispozici. Kirzner říká, že na trhu dojde k jednání, pokud jsou podnikatelé ostražití a vidí příležitosti k zisku. Možnost zisku podnikatele drží v ostražitosti směrem ke způsobům, jakými lidé usilují své cíle, a směrem k využití prostředků, která selhala v odstraňování nespokojenosti. Jakmile si takového selhání v lidské znalosti všimnou, možnost zisku podnítí podnikatelskou činnost nalézání nových způsobů, jak dosáhnout cílů, či snahu nalézt nové cíle. Takže selhání lidského poznání se stává katalyzátorem pro tvorbu nových znalostí skrze podnikatelský proces.

Když se podnikatelé pokouší napravit konkrétní selhání v poznání, často sami selhávají a vznikají jim v důsledku tržní konkurence ztráty. I když je bankrot bolestivý v krátkodobém horizontu, jako selhání je nedílnou součástí toho, jak funguje podnikatelství a trh samotný. Neúspěch v konkurenční společnosti informuje účastníky trhu o tom, o které činnosti nebo zaměstnání usilovat a kterým se vyhnout, protože by ztrácely čas a peníze. Zaměstnání, která přinášejí do společnosti hodnotu, by měla být následována, a ta, která nikoliv, by měla být odstraněna. Trhy v tom pomáhají účastníkům směny mnohem lépe než byrokracie, protože byrokracii chybí klíčové komponenty soutěže, zisky a ztráty, které odhalují nedostatky a umožňují jejich nápravu.

Protože konkurence je cesta do neznáma, můžeme vědět, co funguje a co ne teprve až potom, co se to stane. Proto ekonomický neúspěch není zbytečností. Nazývat podnikatelské selhání zbytečností implicitně předpokládá, že někdo dopředu ví, jaké je nejlepší možné využití zdrojů. Takové poznání není k dispozici nikomu, což je důvodem, proč je nezbytné k zajištění potřebných signálů.

Dotace, sanace, stimulační balíčky a jiné zásahy, které ve stále větší míře charakterizují americkou ekonomiku, narušují tento proces. Například zemědělské dotace (včetně levného zavlažování na západě) brání podnikatelům v nalezení a zdůraznění selhání znalostí v zemědělském sektoru. I když mohou být nové a lepší způsoby, jak pěstovat potraviny, je pro podnikatele obtížné to zjistit, pokud jsou zemědělci drženi vládou nad vodou. Možná, že decentralizované, místní zemědělství by bylo výhodnějším, kdyby velkým monokulturním farmám, které můžou poškozovat životního prostředí, bylo umožněno zkrachovat. Bráněním selhání neefektivních metod výroby snižují dotace míru selhání na zemědělských trzích, a tím činí složitější objevení špatné alokace zdrojů a následnou nápravu.

Nenechat padnout Chrysler a General Motors během světové recese zabránilo podnikatelům odpovědět na tuto špatnou alokaci zdrojů. Sanace vytvořily dva druhy zvrácených motivací. Za prvé, společnosti byly povzbuzovány k výrobě automobilů, přestože jejich ztráty ukázaly, že zdroje a práce nutné k výrobě aut by bývalo bylo možné využít jinde. Za druhé, vláda zabránila novým podnikatelům vstoupit do odvětví a dělat věci lépe. Mnoho politiků obhajovalo záchranu, protože nechtěli, aby statisíce dělníků zůstaly bez práce. Ale když přijdou stovky tisíc dělníků o práci, nezmizí ze světa. Najdou si jinou práci, která přispěje společnosti více, než práce ve zkrachovalé automobilce. Hmotný majetek společností v úpadku je taktéž realokován a upozorňuje podnikatele na možný zisk. Selhání je nezbytné pro učení se a úspěch.

Keynesianké argumenty pro vládní programy zaměstnanosti říkají, že jakákoliv práce oživí výdaje v recesi, tedy i najímání lidí na kopání příkopů a jejich následné zasypání. Ale znamená vyšší HDP a práce sama o sobě, že se má společnost lépe? Bylo by lepší mít dvě procenta nezaměstnanosti s osmi procenty zaměstnané populace na místech, kde lidé nedělají skutečnou prácí (tedy asi 10 procent pracovních sil nevytváří žádnou reálnou hodnotu), nebo vyšší nezaměstnanost, ale s tím, že každý, kdo pracuje, vytváří skutečnou hodnotu?

Nezaměstnanost

Nezaměstnanost je forma selhání, a proto o ní musíme uvažovat stejně, jako když ukončí svou činnost podnik. Pokud pracovní místo již nepřináší jistou hodnotu, musí to být nějak signalizováno, aby si daný zaměstnanec mohl najít práci, kde bude hodnotu přinášet. Představte si, že bychom zachraňovali pracovní místa zemědělců během přechodu k průmyslové ekonomice. V roce 1941 bylo 41 procent pracovní síly v USA zaměstnáno v zemědělství. V roce 2011 tento podíl činil 3 procenta. Kde by byl v dnešní době průmysl, kdybychom měli zabránit většině z oněch 41 procent ztratit zaměstnání a najít si nové? Je správné, že bylo umožněno tomuto druhu „selhání“ se projevit, protože zemědělci bez práce našli nové zaměstnání ve městech a jinde. Tato nová pracovní místa pomohla společnosti v přechodu ze zemědělství do průmyslu a do služeb a k vytváření úplně nových pracovních míst ve všech oblastech. To je silný důkaz, že na trhu práce dochází k poučení z neúspěchu.

Autopoiesis (utváření života životem) je jednou z hlavních charakteristik života a neustále tak hýbe jeho podstatou. To platí i pro ekonomiku. Abychom si mohli zachovat a zvyšovat vysoký životní standard, musíme neustále měnit způsoby, jakými věci děláme. Tyto změny nejsou poháněny náhodnými tipy nebo byrokratickými příkazy, ale podnikatelskou aktivitou tváří v tvář neúspěchu na trhu. Vzhledem k tomu, že tato činnost řídí vlak pokroku, je v zájmu společnosti, aby koleje byly zbaveny vládních překážek.

Článek původně vyšel v časopise Freeman.