Mises.cz

Mises.cz

Proč by klasičtí liberálové měli milovat Harryho Pottera

Protože v kouzelném světě Harryho Pottera hraje vláda pozoruhodně malou roli.

Každý, kdo má děti, by vám potvrdil, že knihy o Harrym Potterovi anglické spisovatelky J. K. Rowlingové vzaly svět útokem. Nyní po čtvrtém díle (rok 2000, pozn. překl.) o vzdělávání mladého britského kouzelníka v kouzelnické škole v Bradavicích je tato kniha velice populární jak mezi dětmi, tak mezi dospělými. Harry se dostal na obálku Newsweeku, vyzval ke změně seznamu bestsellerů v New York Times (autoři knih neurčených pro děti si stěžují na Harryho Pottera a jeho dlouhodobé umístění na vrcholu žebříčku), otřásl vydavatelským průmyslem (Američané kupující knihy z Amazon.co.uk donutili amerického vydavatele, aby změnil své vydavatelské plány), podnítil snahy o odstranění této knihy ze škol (protože si někteří rodiče stěžovali na vyobrazení čarodějnictví jako úžasné činnosti) a naštval kritika Harolda Blooma (který tvrdil, že Harry nepřekoná Žabákova dobrodružství).

Knihy o Harrym jsou i navzdory Bloomově kritice velmi zábavné. Také dojemný příběh Rowlingové je jedním nejlepších, který jsem v poslední době slyšel. První kniha byla napsána (patrně na ubrousky) po britských kavárnách, zatímco byla Rowlingová na podpoře – nyní je zjevně bohatší. Ale to není důvod, proč by měli klasičtí liberálové milovat její knihy.

Zaprvé, pro ty, kterým by snad knihy utekly, zde je příběh ve zkratce. Harry Potter je sirotek, kterému zlý Lord Voldemort zabil rodiče ve snaze využít své magie k ovládnutí světa. Harry žil následně deset let u mudlů (tedy toho, kdo nekouzlí), svého veskrze odpudivého srýčka Vernona, tety Petunie a bratrance Dudleyho Dursleyových. Následně byl Harry poslán na sedmiletou školu do Bradavic, přestože letní prázdniny stále trávil u Dursleových. Během pobytu v Bradavicích se Harry seznámil s dalšími kouzelnickými dětmi, bojoval s Lordem Voldemortem, hrál za svou kolej vzrušující kouzelnický sport nazvaný Famfrpál a naučil se kouzlit. Víc by vám mohlo zničit radost ze čtení.

Klasičtí liberálové by měli milovat Harryho Pottera kvůli třem pozoruhodně klasicky liberálním vlastnostem kouzelnického světa. Prvním je bankovní a peněžní systém. Vážně. Kouzelníci nepoužívají obyčejnou anglickou nekrytou měnu, místo toho se jejich peněžní zásoba sestává z drahých kovů. Zlaté galeony, stříbrné srpce a měděné svrčky jsou základem kouzelnických komerčních transakcí. A těch je v Harrym Potterovi mnoho – navzdory jejich moci musí kouzelníci nakupovat potřebné věci od soukromého sektoru. Kouzelníci si peníze uschovávají v Gringottově bance, kterou spravují skřeti, nemilosrdní ochránci svěřených peněz.

Druhým klasicky liberálním bodem je rozměr, s jakým je popisován obchod jako prospěšný. Obchodní kariéra strýčka Vernona není, ostatně jako vše v jeho životě, nijak zajímavá. Ale nejzajímavější místa v kouzelnickém světě jsou Příčná ulice (kouzelnická nákupní v Londýně) a Prasinky (poslední čistě kouzelnická vesnice v Británii), které jsou nacpané k prasknutí fascinujícími obchody. Harryho přátelé, Fred a George Weasleyovi, touží po otevření vlastního obchodu, kde by prodávali kouzelnické vtipy, a nemuseli by následovat otcovu kariéru ve vládě. Sportovní košťata jsou vyráběna v rámci soutěže a nové modely jsou představovány stejně často jako automobily ve světě mudlů.

Omezená vláda

Avšak nejdůležitější je role vlády. Kouzelníci nemají moc společného s mudly, a tak je role britské vlády v jejich životech jen málo relevantní – skutečná fantasy. Nicméně, existuje Ministerstvo Magie, kterému velí kouzelnický ministr. A je úžasné – vzpomeňte si, že tyto knihy napsala matka na podpoře – že toto ministerstvo vlastně nic nedělá. Jeho hlavním cílem je zamezit mudlům zjištění, že mezi nimi žijí kouzelníci – což umožní kouzelníkům žít v míru. Žádné antidiskriminační zákony, žádné kvóty na kouzelníky – pouze kouzla zapomnění, která donutí mudly zapomenout, když narazí na kouzelníka.

Ministerstvo dělá ještě další věci. Vede školu v Bradavicích, více ji jen vlídně pronajímá a vede skrze radu a ředitele. Pomáhá s mezinárodními kouzelnickými hrami a soutěžemi. Vyhledává a zabíjí nebezpečné magické příšery. Vede kouzelnické vězení, i když nepřímo skrze smlouvu s temnými bytostmi nazvanými Mozkomorové. Když se pustí do něčeho dalšího, například do prozkoumávání tloušťky zahraničních zkamenělin, je to hlavním hrdinům k podivu a k smíchu.

Navíc, většinu věcí, co ministerstvo dělá, nedělá příliš dobře. Ministrem je Kornelius Popletal, nadutý břídil, kterého více zajímá zachování vlastního pracovního místa než ochrana veřejnosti. Nižší úředníci porušují předpisy, aby si pomohli do kapsy, včetně jednoho, který propašoval z vězení svého příbuzného, čímž nechtěně pomohl uniknout i Lordu Voldemortovi. Ve skutečnosti, pokud bychom mohli soudit podle těchto knih, potom Rowlingová má pevné kořeny v základech teorie veřejné volby.

Je toho docela dost. Neexistuje žádné Oddělení podpor kouzelníků, žádná minimální mzda, žádné regulace bezpečnosti magických kouzel. A to je pro podobné věci v příběhu mnoho příležitostí – Harryho kamarád Ron pochází z chudé kouzelnické rodiny a musí nosit oblečení ze second-handů, používat odložené hůlky, a přesto jeho rodina nedostává žádnou vládní podporu. Poslední kniha se politické korektnosti dotkla asi nejvíce: jedna Harryho kamarádka se pustí do případu skřítků, rodu magických bytostí, které žijí, aby sloužily druhým. Kamarádka se potom pustí do kampaně za jejich osvobození a zvýšení jejich životní úrovně, ale najde pouze malé pochopení mezi skřítčími kouzelníky.

Zdá se, že i záporní hrdinové jsou klasickým liberálům dobře známí. Lord Voldemort je bezohledný zabiják, bytostně zlý kouzelník, který mučí a zabíjí své oběti i spojence. Neexistuje žádné ospravedlnění jeho chování, žádné vysvětlování toho, jak byl nepochopen jako chlapec nebo šikanován ve škole. Je to jen Voldemort a jeho ambice, co stojí za jeho snahou o ovládnutí světa. To je záporný hrdina, kterého musí klasičtí liberálové skutečně „milovat“ – mocný, šílený a zlý vůdce, jehož cílem je podmanit si lidstvo.

Také hrdinové knihy jsou lidé, které máme rádi. Albus Brumbál, mocný kouzelník a ředitel Bradavic, je dobrák ve všech ohledech. Na konci čtvrté knihy promluví ke studentům takovou řečí, které by většina klasických liberálů aplaudovala. Když říká studentům o návratu Lorda Voldemorta, o tom, že zabil jednoho ze studentů Bradavic,  a o tom, že vláda s tím nehodlá nic udělat, vybídne Brumbál studenty, aby se postavili zlu jako jednotlivci: „Nikdy na (mrtvého studenta) nezapomeňte. Kdyby nastala chvíle, že byste museli volit mezi tím, co je správné, a tím, co je snadné, připomeňte si, co se stalo chlapci, který měl dobré srdce a byl laskavý a statečný, jen proto, že náhodou zkřížil cestu lorda Voldemorta.“

(Hlavním překvapením v knize je jméno mrtvého studenta, proto ho nechci zveřejňovat.)

Avšak tyto knihy nejsou dětskou verzí Atlas Shrugged. Není zde žádná naléhající myšlenka svobody nebo čehokoliv jiného, alespoň pokud je mi známo. A možná nacházím více, než toho v knize je. Koneckonců, knihy o Harrym Potterovi jsou především dobře napsanou zasněnou fantasy o dětech. Ale myslím si, že je důležité, že v takto populárních knihách je příběh zasazen do společnosti, kterou bychom mohli popsat jako klasicko-liberální. Všechny děti, které s Harrym Potterem vyrostou, budou vědět o vizi světa, kde vláda hraje podstatně menší roli. A to je kouzelné.


Článek profesora Andrewa Morrise vyšel v časopise Freeman v prosinci roku 2000.

Uživatelské menu

Login:
Heslo:
zapamatovat si mě
Nemáte zde účet?
Zaregistrujte se!
RSS feed
Atom feed