Svobodný trh: Často kladené dotazy (1/2)

Mises.cz: 06. září 2013, Petr Málek, komentářů: 25

V následujícím krátkém, dvoudílném seriálu si představíme několik velmi častých námitek proti svobodnému trhu a pokusíme se na ně co nejstručněji odpovědět.

Kolik platím na daních?

Na daních platíte víc, než si myslíte. Vedle daní viditelných na první pohled (rozdílu mezi čistou a hrubou mzdou) nesmíte zapomenout započítat i odvody sociálního a zdravotního pojištění na straně zaměstnavatele (které sice platí zaměstnavatel, ale platí je nikoliv ze svého, ale z vaší superhrubé mzdy), daň z přidané hodnoty a spotřební daň. Pokud máte jedno dítě a vyděláváte 25 000 Kč hrubého měsíčně, vaše superhrubá mzda (tj. kolik je vám zaměstnavatel ochoten zaplatit) je 33 500 Kč. Vaše čistá mzda bude 20 412 Kč. Na přímých daních jste tak zaplatili 39 % svého příjmu. Tím to ale bohužel nekončí. Když z této částky utratíte 10 000 Kč za jídlo, vodu a další zboží ve snížené sazbě DPH, 2 000 Kč utratíte za benzín a zbytek za jiné zboží a služby, zaplatíte dalších 3 111 Kč na DPH a cca 636 Kč na spotřební dani z pohonných hmot. Na daních tedy celkem platíte 16 835 Kč měsíčně neboli 50 % svého příjmu. Nabízí se otázka, jestli služby, které vám stát poskytuje, odpovídají takové částce. A to jsme vůbec nepočítali daň z nemovitosti, daň z převodu nemovitosti, spotřební daň z alkoholu a cigaret, a hlavně tzv. inflační daň – tj. peníze, o které přijdete, když vám státem způsobená inflace vezme každý rok v průměru nějaká 2-3 procenta vašich úspor (viz dále).

Postará se o mě stát, až budu nemocný?

Ano, postará se o každého. Otázka je, v jaké kvalitě. Každý bychom mohli vyprávět o mnoha nepříjemných zkušenostech s nekvalitní lékařskou péčí, o dlouhých čekacích dobách na složité operace nebo o tom, jak si lidé musí častokrát platit nákladnou léčbu ze svého nebo spoléhat na soukromou pomoc příbuzných, kamarádů či dobročinných organizací, protože státní pomoc je nedostačující. Mezitím se plýtvá penězi na nákladnou léčbu virózy, na kterou po staletí lidem stačilo lehnout si do postele a dát si čaj. Státní zdravotnictví je řízeno stejně, jako komunisté řídili celou ekonomiku, a podle toho také vypadá.

Zabezpečí mě stát na penzi?

Opět – zabezpečí, ale jak moc? Už nyní senioři pobírají důchod, který tak akorát stačí na běžné živobytí. Takže když přijde na to kupovat si něco navíc (třeba léky nebo pečovatelskou službu), staří lidé musí sahat do svých úspor. Pokud se za mlada spolehli na stát a žádné úspory si nevytvořili, nyní nejspíš trpce litují. A to se dnešní senioři ještě mají skvěle oproti tomu, jak se budou v důchodu mít dnešní mladí lidé. Státní důchodový systém je totiž postavený na principu „letadlo“ a spoléhá na neustálý populační růst, který se ovšem už dávno zastavil, čímž se systém dostal do systematické ztráty. V budoucnu se tedy buď budou muset snížit důchody, nebo zvýšit daně. Mimochodem, investiční fondy postavené na principu „letadlo“ jsou zakázány a jejich majitelé jsou (právem) ve vězení. Státu ale úplně stejný podvod bez povšimnutí prochází.

O kolik mě stát zadlužil?

V srpnu 2013 je státní dluh v přepočtu na jednoho obyvatele (včetně batolat) 174 tisíc Kč. Za tento dluh odpovídáte a musíte ho splatit, ačkoliv jste s ním nejspíš nikdy nesouhlasili a nikde jste nepodepsali žádnou smlouvu o půjčce. Zlatí prodejci nekvalitních hrnců, kteří vám – přes všechny svoje nepěkné taktiky – aspoň dají na výběr, jestli podepsat nebo nepodepsat. Stát vám nedá na výběr ani to.

Proč se pořád zdražuje?

Důvody jsou dva. Jednak stát neustále klade na podnikatele vyšší a vyšší administrativní bariéry, požadavky na všechny možné licence a povolení (které stejně k ničemu nevedou, jak ukázala metanolová aféra), zavaluje je papírováním (vyplňování formulářů pro statistický úřad, vedení knihy úrazů), požadavky na nesmyslná školení (např. školení řidičů) nebo neustále zpřísňujícími se hygienickými normami. To všechno má své náklady a zhoršuje to konkurenční prostředí. Výsledkem je samozřejmě vyšší cena pro spotřebitele. Druhý důvod je inflace – státní Česká národní banka, tak jako všechny ostatní centrální banky v ostatních státech, každým rokem tiskne miliardy nových korun, které následně získá buď stát, nebo se státem spřízněné banky, kteří je pak utratí. To vede k inflaci, tedy rostoucím cenám, což má tu nepříjemnou vlastnost, že se i v politicky klidných dobách z vašeho spořicího účtu vlivem inflace každý rok vypaří 2-3 % vašeho poctivě vydělaného bohatství.

Chrání stát chudé?

Na první pohled ano – chudí platí nižší nebo skoro žádné daně, a naopak dostávají sociální dávky. O čem už se ale nemluví, je to, že chudí jsou tak na státu totálně závislí. Když pak chudý člověk zjistí, že mu peníze od státu nestačí, má smůlu. Dále je otázka, co bude se státní pomocí chudým lidem, až se stát svou nehospodárností dostane na hranici bankrotu, jako se to nedávno stalo v Řecku. A nakonec, státní pomoc chudým je (na rozdíl od soukromé pomoci prostřednictvím charity) velmi často zneužívána, což vede k tomu, že nepracovité lidí čerpají od státu dávky, které pak nezbudou na ty, kteří pracovat opravdu nemohou.

Stát naopak chudým v mnoha ohledech škodí, a to zejména tím, že jim znemožňuje si najít pro ně dostupné povolání, ve kterém by si mohli vydělat nějaké peníze, získat první pracovní zkušenosti a nastartovat kariéru. Dřív si chudí lidé mohli snadno a bez větší investice otevřít restauraci, kadeřnictví, mohli si koupit auto a stát se taxikářem, mohli lidem hlídat děti, mohli se stát podomním prodejcem apod. V USA v 19. století takto začínala velká část imigrantů. Dnes jsou tyto možnosti chudým zapovězeny, protože vyžadují mnohem větší investici – díky zbytečným státním regulacím, hygienickým normám, úředním povolením a dalším umělým překážkám.

Jak fungují dotace?

Řada lidí si myslí, že velmi jednoduše. Stát prostě něco zadotuje, čímž vznikne projekt, který by jinak nevzniknul. Skutečnost ale není tak růžová. Základním kamenem úrazu je nepřekonatelný fakt, že stát musel peníze, které na dotaci použil, někde získat. Hlavním zdrojem příjmů státu jsou samozřejmě daně. V konečném důsledku tedy dotaci neprovedl stát, ale provedli jste ji mimo jiné vy. Díky tomu, že vám stát sebral peníze, které následně na dotaci použil, vy nyní nemůžete tyto peníze použít na to, co jste chtěli. Sice tedy například díky státu vznikají divadla, naproti tomu lidé ale zase mají méně peněz na jídlo, dopravu, bydlení, dovolenou apod.

Obhájci státu budou dost možná tvrdit, že je to sice pravda, ale nevadí to, protože divadlo je přece hodnotnější než nějaké jídlo nebo dovolená. Už ale nedokážou odpovědět na tuto otázku: Když to tak je, jak je potom možné, že se divadlo neuživí normálním tržním způsobem a bez dotací, zatímco výrobci jídla, automobilky, stavební firmy a cestovní kanceláře a hotely se bez dotací uživí? Dostáváme se tedy k závěru, že se dotuje ne to, co většině lidí přináší uspokojení, ale to, co přináší uspokojení nějaké malé, ale hlasité skupině lidí, která je zároveň líná si danou věc platit ze svého, a proto potřebuje vzít peníze jiných lidí, kteří o danou věc zájem nemají.

Pokračování příště.