3. Jak fungují trhy?

Sedíte ve svém domě a zdá se vám neobvykle chladno na horký letní den. Klimatizace nahlas křičí. Vstanete a zkontrolujete termostat. Pokud se vaše podezření potvrdí - někdo otočil termostat na nízké hodnoty - víte, co udělat. Nastavíte termostat do příjemnější polohy a vrátíte se ke čtení.

Nebo si představte, že se vydáte ven na nějaká jednání a když otevřete dveře, prší. Teď nemáte žádný vypínač deště, žádné nastavení na „sucho“. Vrátíte se dovnitř pro pláštěnku nebo deštník.

Je snadné rozdělit svět, ve kterém žijeme, na tyto dva druhy jevů - věci, které jsou výsledkem lidského jednání a lidského záměru, jako je teplota ve vašem domě, a věci, jako je déšť, které nejsou výsledkem lidského jednání a záměru.

Ale existuje ještě třetí kategorie jevů - takové, které jsou výsledkem lidského jednání, ale nikoliv lidského záměru.

Takovým případem je jazyk. Nikdo nevytvořil a nekontroluje angličtinu. Existují samozvaní odborníci, kteří se snaží ovlivňovat způsob, jakým se vyvíjí, ale nemají větší reálnou kontrolu nad jazykem než francouzská vláda, která se snaží zastavit Francouze nenazývat sobotu a neděli „le weekend“ namísto vládou schváleného „fin de samaine“.

Kdo vymyslel sloveso „googlit“? Nebo podstatná jména „kyberprostor“ nebo „blog“? Nebo ještě lépe, kdo určil, že se budou tato slova používat v běžné řeči, aniž by se musela vysvětlovat? Nikdo. Ale když není nikdo, kdo by to určoval, očekávali bychom, že jazyk bude chaotický a nahodilý. Ale slova nepadají jako déšť. Která slova přežijí a která zemřou, která slova obohatí lidskou mysl a která budou ignorována, není náhodné. Lidské bytosti a jejich rozhodnutí učinily z těchto slov (a ne jiných) anglický jazyk, protože jsou užitečná. Ale žádný člověk není soudcem. V určitém smyslu jsme všichni. Ale nikoliv v obvyklém smyslu slova „my všichni“, nejde o kolektivní rozhodnutí. Není zde žádné kolektivní rozhodnutí, pouze rozhodnutí dostatečně velkého počtu lidí používat určitá slova a šířit je textem a řečí. Jazyk vzniká z komplexní interakce těch, kteří mluví, čtou a píšou.

Ironií je, že slovy nedokážeme popsat tuto zvláštní formu skupinového vlivu. Neexistuje žádné hlasování, žádné delegování moci expertům nebo komisím. Uživatelé angličtiny „rozhodli“, která slova přežijí a která zemřou, ale nikoliv v obvyklém smyslu slova „rozhodnout“, který znamená vědomé rozhodnutí. Neexistuje žádné skupinové vědomí.

Dalším příkladem je dojíždění do velkých amerických měst. Proč trvá tak dlouho dostat se do města v době dopravní špičky? Čí je to vina? Nikoho. Ale nejde o náhodný nebo přírodní jev. Doprava je výsledkem lidského jednání, ale nikoliv lidského záměru. Čas potřebný k pohybu z jednoho místa na druhé vyplývá z komplexní interakce mnoha rozhodnutí těch, kteří řídí. Je předvídatelný, přestože ho nikdo nijak neplánoval. Provoz je pomalejší ve špičce a rychlejší během dne. Je pomalejší ve velkých městech než v malých.

To neznamená, že neexistují způsoby, jak ovlivnit čas dojíždění nebo podobné jevy. Dopravní zácpa není jako déšť. Ale obvyklá řešení, podobná otočení kolečkem na termostatu, nefugnují tak, jak lidé očekávají. Rozšíření dálnice a posílení veřejné dopravy selhává v omezení dopravy ve špičce, snad pouze krátkodobě. Tato „řešení“ považují výsledky procesů vzniklých v důsledku lidského jednání, ale nikoliv lidského záměru, za stejné, jako kdyby šlo o teplotu na termostatu. Proto nevyhnutelně selhávají.

Nelámeme si hlavu s myšlenkou toho, že nikdo neřídí, jak dlouho trvá se dostat během špičky ve velkém americkém městě odsud tam. Nikdo by netvrdil, že to bylo mým úmyslem, když jsem během své jízdy strávil ve špičce o půl hodiny více času. I když jsem to auto řídil, i když jsem byl u volantu, všichni chápeme, že jsem neměl v úmyslu jet o půl hodiny déle. Chápeme, že ta půlhodina navíc byla důsledkem individuálních rozhodnutí všech ostatních řidičů. Také chápeme, že by bylo absurdní se domnívat, že „my“ řidiči máme kolektivní záměr trávit ve špičce o půl hodiny více času než mimo špičku. Není to ničí záměr. A není to ani výsledek kolektivního záměru. Takový koncept nemá žádný význam.

Obdobně, pokud se přestěhujete ze St. Louis do Washingtonu D.C., jako jsem to udělal já před dvěma roky, zjistíte, že domy ve Washingtonu D.C. jsou dražší než srovnatelné domy v St. Louis. Když jsem si ale koupil ve Washingtonu dům, nebyl jsem naštvaný na prodejce, že mi účtuje tak vysokou cenu. Neobviňuji ho z rozdílu mezi cenou jeho domu a podobného v St. Louis. Nevyjádřil jsem žádné znepokojení nad tím, že za dům chce téměř desetkrát více peněz, než za něj zaplatil v roce 1969. Většina lidí chápe, že cena domu není ve skutečnosti nijak reálně nastavena prodejcem, nějakou jinou osobou nebo kolektivním vědomím. Nikdo nezamýšlel, že cena bydlení ve Washingtonu se za posledních pět let zdvojnásobí.

Ekonomie je studiem právě takových jevů, obzvláště když jde o ceny, peněžní či nepeněžní. Tyto jevy nazýváme „trhy“. Je to nešťastný pojem, ale s tím, pochopitelně, nic neudělám. Je to pojem, který byl používám po staletí a nejspíše ještě používán bude. Ale říkám nešťastný, protože v mysli lidí je pojem „trhy“ spojen buď s burzou, nebo farmářským trhem, vysoce organizovanými, centralizovanými institucemi spojujícími nakupující s prodávajícími. Ekonomie na trzích většinou studuje decentralizované a neorganizované interakce mezi nakupujícími a prodávajícími.

Tyto decentralizované a neorganizované interakce ústí v ceny, ať peněžní v případě domů nebo nepeněžní v případě zácpy v dopravě, v kterých je řád navzdory tomu, že nejsou organizovány žádným člověkem ani skupinou. Tento řád, předvídatelnost, prostupuje našimi životy způsoby, které zřídka oceňujeme.

Podívejme se na důležitý příklad. Cenový řád a z něj vyplývající omezení nedostatků dovoluje široké rozptýlení znalostí skrze specializaci. Specializace udržuje náš životní standard. Úroveň specializace se vyvíjí bez ohledu na ceny, ale ceny specializaci jako takovou umožňují. Továrna na tužky nemá žádnou starost o nedostatek grafitu, cedru nebo žlutého laku. Proto může nabídku těchto materiálů nechat na jiných firmách a vyhnout se akumulaci znalostí, které jsou nutné k zvládnutí všech procesů nutných k výrobě tužky. Výskyt cen dovoluje vyrobit tužku ve světě, kde nikdo neví, jak se vyrábí. A takový svět je krásný, protože je to svět, kde jsou tužky levné, hojné a vždy dostupné.

Pochopení jevu, který ekonomové nazývají trhem, je podstatou ekonomického způsobu myšlení. Zdá se, že lidský mozek je spíše uzpůsoben tomu, co můžeme nazvat inženýrským způsobem myšlení, kde lidské jednání a lidský záměr spolupracují. Když jsem nespokojen s velikostí kuchyně, udělám si plán a podle plánu, pokud je to dobrý plán, vznikne větší kuchyně. Ten, kdo bude jen sedět a doufat, že se kuchyně zvětší, bude zklamán. Nebo když si všimnu padajícího listí, neočekávám, že se samo uklidí. Musím vytvořit plán, jak je shrabat, a následně shrabání provést. Změnit teplotu na termostatu k upravení teploty v místnosti je jen další takový příklad.

Avšak inženýrský způsob myšlení nefunguje u jevů, jako je trh. Snažit se změnit výsledky takových procesů je ve skutečnosti mnohem komplexnější než postavit most, zvětšit kuchyň nebo dokonce dostat člověka na měsíc. Pochopit výzvu, kterou takové procesy představují, je začátkem k odpovědi na starou otázku, proč jsme schopni dostat člověka na měsíc, ale nedovedeme odstranit chudobu. Dostat člověka na měsíc je inženýrský problém. Jde o úspěšné použití rozumu a vynaložení zdrojů. Odstranění chudoby je ekonomický problém (a slovem „ekonomický“ nemyslím finanční nebo peněžní), výzva, která je založená na výsledcích lidského jednání, ale nikoliv záměru. V takovém procesu nevedou peníze samy o sobě - v množství, které neekonomický, incentivy a trhy ignorující přístup může požadovat - k úspěšnému výsledku.

Thomas Sowell rád říká, že realita není na výběr. Ale my bychom chtěli, ach jak moc bychom chtěli, aby byla. Chceme změnit výstupy, aniž bychom změnili následky, stejně snadno, jako nastavujeme termostat na zdi našeho domu. Chceme zvýšit příjmy a snížit cenu benzínu. Chceme obvinit Wal-Mart z toho, že jeho zaměstnanci pobírají podprůměrnou mzdu. Chceme obvinit Čínu (nebo Mexiko, Japonsko či Indii) za náš obchodní schodek. Chceme obvinit nebo chválit obyvatele Bílého domu za nová pracovní místa, podle toho, zda jsou dobře či špatně placená. Takový pohled na svět, který ignoruje realitu a vnitřní složitost skutečného světa, je denním chlebem žurnalistiky a podhoubím pro nezamýšlené důsledky.

Vezměte si průměrného zaměstnance Wal-Martu, který bere podprůměrný plat a zaměstnavatel mu neplatí zdravotní pojištění. Když prodejce domu nenastavuje cenu, proč lidé obviňují Wal-Mart z placení nízkých mezd a nabízení neadekvátního zdravotního pojištění? Zdá se zřejmé, že Wal-Mart určuje své mzdy, ale to je stejně naivní představa, jako že prodejce určuje cenu domu.

Například můj příjem je vyšší než průměrný příjem zaměstnance Wal-Martu. To by vás mohlo vést k mylnému přesvědčení, že můj zaměstnavatel, George Mason University, se mnou soucítí více než chamtivý Wal-Mart, kterému jde pouze o zisk.

Ale skutečný důvod, proč vydělávám více než průměrný zaměstnanec Wal-Martu, nemá nic společného se soucitem GMU v porovnání s chamtivostí Wal-Martu. Jde pouze o mé příležitosti mimo GMU v porovnání s alternativami průměrného zaměstnance Wal-Martu, stejně jako cena mého domu závisí na cenách jiných domů podobné kvality. Pokud chceme, aby všechny Wal-Marty světa platily vyšší mzdy, nekvalifikovaní zaměstnanci musí získat více kvalifikace, více vzdělání a možnost více lépe placených příležitostí.

Když jsem o tom mluvil, odvětil mi jeden student, jaké má Wal-Mart právo vykořisťovat nekvalifikované zaměstnance, kteří mají tak omezené příležitosti?

Svádí to odpovědět podobnou otázkou - jaké má prodejce domů ve Washingtonu D.C. právo vykořisťovat případného kupce účtováním vyšší ceny, než platí lidé v St. Louis? Ale taková odpověď opomíjí dvě hlubší myšlenky. První je, že Wal-Mart nevykořisťuje lidi tím, že je zaměstnává. Ve skutečnosti je opak pravdou. Vytvoření obchodního plánu, který umožňuje nekvalifikovaným zaměstnancům sloužit zákazníkům, kteří jsou lační po levném zboží, zvyšuje Wal-Mart pracovní alternativy nekvalifikovaných zaměstnanců a zvyšuje jejich mzdy nad úroveň, která by existovala ve světě bez Wal-Martu.

Druhou myšlenkou je, že pohled na Wal-Mart jako na příčinu nízkých mezd může vést k ničivým politikám, jako je například zákaz otevření nového Wal-Martu ve vašem městě. Když Wal-Mart otevře nový obchod, lidé se nedočkavě snaží získat možnost tam pracovat. Jak jim může omezení příležitostí pomoc?

Je neštěstím, že se lidé často s dobrým úmyslem spojí s konkurenty Wal-Martu, aby mu a jiným zaměstnavatelům zabránili v růstu. Je tragické, když nedostatek ekonomického porozumění posouvá národ na hranici ekonomického chaosu.

Během psaní těchto slov se v chaosu zmítá New Orleans. Řada ropných rafinérií byla vyřazena hurikánem Katrina z provozu. Ceny pohonných hmot vyletěly nahoru. Politici vyhrožují dodavatelům žalobou za „vydřidušství“, za zvedání cen v době krize. Od prezidenta Bushe dolů politici žádají motoristy, aby řídili méně a „pouze pokud je to nutné“, jako kdyby ta věta měla nějaký smysl. Tito politici evidentně věří, že doprošování se a poučování občanů dokáže to samé, co dokážou ceny při vytváření a udržování řádu, takového řádu, ve kterém nemusím dvakrát moc, dokonce ani jednou moc přemýšlet, jestli bude benzín na rohu, abych mohl na dovolenou, do práce nebo, v akutním případě, do nemocnice.

Ale realita není na výběr. Nelze mít náhlý pokles v dostupném množství benzínu a zároveň nízké ceny. Nemáme termostat na ceny benzínu. Důsledky takových vládních hrozeb jsou snadno předvídatelné - nabízející už zavedli přídělový systém. Řidiči se bojí nedostatku a ve světle vládních hrozeb o potrestání „vydřiduchů“ se opravdu mají čeho bát. Výsledkem jsou v některých městech fronty, benzínové pumpy zavírají brzy kvůli nedostatku benzínu, tedy stejné výsledky, jaké jsme viděli v 70. letech, když byla zavedena explicitní, spíše než implicitní, cenová kontrola.

Friedrich A. Hayek napsal v Osudové domýšlivosti, že „Specifickým úkolem ekonomie je lidem ukázat, jak málo ve skutečnosti vědí o věcech, o kterých se domnívají, že je mohou řídit.“ Naneštěstí, když se politici snaží otočit kolečkem cen, aby zachovali řád, problém pouze zhoršují. Uděláme nejlépe, pokud si budeme uvědomovat způsob vzniku cen, obzvláště v dobách krizí.