1.4. Předsokratikové

Člověk je tvor náchylný k chybám a často je i pošetilý, a proto nejsou dějiny ekonomického myšlení pouhým růstem a vývojem ekonomických pravd. Musí se také potýkat s vlivnými omyly, tj. s takovými omyly, které nešťastnou náhodou ovlivnily dřívější vývoj oboru. Jedním takovým myslitelem byl řecký filozof Pythagoras ze Samu (kolem 582 až kolem 507 př. n. l.), který dvě století po Hésiodovi vybudoval školu myšlení, která stála na tvrzení, že jedinou významnou skutečností je číslo. Svět nejen že je číslem, ale každé číslo také obsahuje morální kvality a další abstrakce. Spravedlnost je pro Pythagora a jeho žáky číslo čtyři a další čísla obsahovala rozličné morální vlastnosti. Přestože pythagorejci bez pochyby přispěli k vývoji řecké matematiky, jejich číselný mysticismus lze nejlépe popsat slovy harvardského sociologa z dvacátého století Pitirima A. Sorokina jako významný příklad „kvantofrenie“ a „metrománie“. Bez nadsázky lze v Pythagorovi vidět zárodek dnešní rostoucí a přehnaně arogantní matematické ekonomie a ekonometrie.

Pythagoras tak přispěl filozofii a ekonomii sterilní jednosměrkou, která později ovlivnila Aristotela v jeho prohnaných a chybných pokusech o vytvoření matematické spravedlnosti a matematiky směny. Dalším důležitým pozitivním krokem ve vývoji byl až příspěvek předsokratika (ve skutečnosti Sokratova současníka) Démokrita (kolem 460 až kolem 370 př. n. l.).

Tento vlivný učenec z Abdér byl zakladatelem „atomismu“ v kosmologii. Tento pohled říká, že základní struktura reality se skládá ze vzájemně se ovlivňujících atomů. Démokritos přispěl k vývoji ekonomie dvěma důležitými proudy myšlenek. Zaprvé byl zakladatelem subjektivní teorie hodnoty. Démokritos učil, že morální hodnoty a etika jsou absolutní, ale ekonomické hodnoty jsou nezbytně subjektivní. „Ta samá věc,“ napsal Démokritos, „může být dobrá a pravdivá pro všechny lidi, ale uspokojovat může každého jinak.“ Nejen že Démokritos považoval hodnoty za subjektivní, ale také si povšimnul, že užitečnost statku padá k nule a až do záporu, když se nabídka daného statku stane nekonečnou.

Démokritos také poznamenal, že když lidé omezují svou poptávku a jsou zdrženliví ve svých přáních, tak je jejich současné vlastnictví chápáno spíše jako bohatství než jako chudoba. Zde si opět všimnul relativní podstaty subjektivního užitku z bohatství. Navíc to byl Démokritos, kdo jako první dospěl k rudimentárnímu poznatku o časové preferenci, rakouskému poznání toho, že lidé preferují současné statky oproti stejným statkům v budoucnosti. Jak vysvětlil Démokritos: „Není jisté, zda mladý muž dosáhne vysokého věku, a proto je štěstí dnes důležitější než to, které teprve přijde.“

Vedle nastínění teorie subjektivního užitku byl Démokritův hlavní přínos ekonomii v průkopnictví obrany systému soukromého vlastnictví. Na rozdíl od orientálních despocií, kde bylo veškeré vlastnictví vlastněno a kontrolováno vládcem a jemu podřízenými úředníky, Řecko bylo založeno na společnosti a ekonomice soukromého vlastnictví. Démokritos si byl vědom kontrastu mezi athénskou společností soukromého vlastnictví a oligarchickým kolektivismem ve Spartě a uzavřel, že soukromé vlastnictví je nadřazenou formou ekonomické organizace. Na rozdíl od komunitního vlastnictví poskytuje soukromé vlastnictví motivaci k dřině a píli, neboť „příjem z komunitního vlastnictví poskytuje menší uspokojení a výdaje menší bolest“. „Dřina,“ uzavírá filozof, „je sladší než zahálka, když člověk dostane, nač se nadřel, nebo ví, že toho bude moci užívat.“