10.5. Obhájci Východoindické společnosti vrací úder
Anglie trpěla ve dvacátých letech sedmnáctého století těžkou recesí a Gerard Malynes se vrátil do útoku skrze vydání série pojednání opakujících jeho velmi dobře známé názory volající po přísných opatřeních omezujících Merchant Adventurers a zejména Východoindickou společnost a stejně tak kohokoliv jiného, kdo si dovolil vyvézt z království drahý kov. Jeho vliv byl umocněn tím, že byl členem královské komise k otázce směnných kurzů z roku 1621.
Pochodeň obhajoby Merchants Adventurers zvednul jeden z členů, Edward Misselden (1608-1654). V pojednání nazvaném Svobodný obchod aneb Prostředky k rozkvětu obchodu (1622) Misselden následoval službu v Privy Council, kde prozkoumával úpadek obchodu, rozvinul Malynesovu analýzu. Tvrdil, že kov byl vyvážen z Anglie nikoliv kvůli machinacím posedlých obchodníků, ale protože importy převyšovaly exporty, tedy z toho, co bude později nazváno „nepříznivou obchodní bilancí“. Misselden se tedy nezabýval regulací obchodu s cizí měnou. Avšak chtěl, aby stát vynutil příznivou bilanci skrze dotace vývozu, omezení či zákaz dovozu a rázný zákrok proti vývozu drahého kovu. Ve zkratce volal po obvyklých merkantilistických opatřeních. Misselden měl velký zájem na obhajobě svých Merchant Adventurers. Stejně jako Wheeler o generaci dříve tvrdil, že jeho společnost není vůbec monopolem, ale jednoduše organizací řádné a strukturované soutěže. Navíc, psal Misselden, jeho Merchant Adventurers vyvážejí do Evropy látky a jsou tedy v souladu se zájmy Anglie. Skutečně ďábelskou firmou byla privilegovaná Východoindická společnost, která měla s Východní Indií jednoznačně nepříznivou bilanci obchodu sama o sobě a nepřetržitě vyvážela za hranice drahý kov.
Misselden vstoupil do série debat s Malynesem skrze naštvané pamflety. Malynes ve stejném roce odpověděl dílem Udržování svobodného obchodu. (Ani jedna strana samozřejmě neměla ani nejmenší zájem na čemkoliv, co bychom dnes nazvali „svobodným obchodem“.) V roce 1623 přijal Misselden místo jako zástupce guvernéra Merchant Adventurers v Holandsku, což byla nejspíš odměna za jeho strhující obhajobu společnosti na veřejnosti. Navíc ho však Východoindická společnost, která v Misseldenovi viděla vítěze a potížistu, učinila ten samý rok svým členem a jedním z komisařů v Holandsku. Ve výsledku ukázal v druhém pamfletu z roku 1623 s názvem Obchodní kruh zázračnou proměnu osobnosti. Východoindická společnost se náhle proměnila z padoucha v hrdinu. Misselden poněkud rozumně ukázal, že zatímco Východoindická společnost vyváží drahý kov výměnou za zboží z Východní Indie, může znovu vyvézt toto zboží za kov, což také činí.
Výjimečným obhájcem Východoindické společnosti byl v sedmnáctém století jeden z jejích prominentních ředitelů, sir Thomas Mun (1571-1641). Mun byl horlivě aktivně zapojen do středomořského obchodu, zejména s Itálií a Středním východem. V roce 1615 byl Mun zvolen ředitelem Východoindické společnosti a poté „strávil svůj život v aktivním prosazování jejích zájmů“. Vstoupil na seznam obhájců společnosti v roce 1621 svým pojednáním Rozpravy o obchodu z Anglie do Východní Indie. Následující rok byli oba s Misseldenem členy stejné komise Privy Coucil. Munovo druhé a hlavní dílo, napsané kolem roku 1630 a vydané posmrtně synem Johnem v roce 1664, Bohatství Anglie v zahraničním obchodě aneb Rovnováha obchodu zahraničního je pravidlem pokladny naší, přijalo širší pohled na ekonomiku. Když bylo vydáno, neslo známku svolení Henryho Bennetta, tajemníka státu za Restaurace a současně strůjce anglické merkantilistické politiky namířené proti Nizozemí. Pamflet byl velmi vlivný a byl znovu vydán v několika edicích, naposledy v roce 1986.
Thomas Mun přišel s tím, co se později stalo standardním merkantilismem. Upozornil, že na Východoindické společnosti není nic zvlášť ďábelského. Společnost dováží hodnotná léčiva, koření, barviva a látky z Východní Indie a vyváží většinu tohoto zboží obratem do jiných zemí. Celkově společnost doveze víc, než vyveze. Ale v každém případě by se anglická politika neměla zaměřovat na specifický obchod jedné společnosti, ale na celkovou či obecnou rovnováhu obchodu. Tam musí zajistit, aby země vyvážela více, než ze zahraničí dováží, čímž zvýší bohatství národa. Jak Mun stručně popsal na začátku Bohatství Anglie: „Obyčejným prostředkem ke zvýšení našeho bohatství je zahraniční obchod, kde musíme sledovat následující pravidlo: prodat ročně cizincům větší hodnotu, než od nich spotřebujeme.“ K tomuto cíli Mun podporoval zákony proti přepychu zakazující spotřebu dovezeného zboží, ochranná cla, dotace a příkazy užívat domácí výrobny. Na druhou stranu byl proti jakýmkoliv přímým zákazům exportu kovu, jaké byly užity proti Východoindické společnosti.
V boji proti omylům Malynese a Misseldene byl Mun dostatečně moudrý. Proti Malynesovi upozornil, že pohyby směnných kurzů neodráží manipulace bankéřů a směnárníků, ale nabídku a poptávku měn: „To, co způsobuje pod a nadhodnocování peněz ve směně je hojnost či vzácnost jejich.“ Misselden podporoval zlehčování měny jako prostředek ke zvýšení cenové hladiny. Takový růst, argumentoval Misselden v pre-keynesiánském stylu, „Bude hojně vyvážen hojností peněz v rukou všech a zrychlením obchodu.“ Jako vůdce Merchant Adventurers byl Misselden bezpochyby vysoce zainteresován v myšlence, že zlehčování pomůže exportu. Avšak Mun zlehčování odmítnul, zaprvé, protože přináší zmatení v měřítku hodnoty, a zadruhé, protože zvyšuje ceny všude kolem: „Pokud se změní obecné měřítko, potom naše země, půjčky, věci zahraniční i domácí, vše se musí změnit v proporci k tomu.“
Přestože byl okouzlen myšlenkou akumulace kovu v Anglii, ani před vývozním přebytkem se Mun nesehnul. Přimknut ke kvantitativní teorii peněz, uvědomil si Mun, že by taková akumulace jednoduše zvýšila ceny, což by exporty neudrželo, ale dokonce odlákalo. Mun nechtěl akumulovat kov jen tak, ani kvůli růstu domácích cen, ale pro „zrychlení obchodu“, pro ještě větší nárůst zahraničního obchodu. Rozšíření zahraničního obchodu per se se zdá být hlavním cílem Thomase Muna. Od vůdce slavné Východoindické společnosti není tento velký cíl žádným překvapením.
Navíc Thomas Mun viděl stejně jako Montaigne v zahraničním obchodě růst národní moci – stejně jako moci anglických obchodníků – na úkor ostatních národů. Anglie a její obyvatelé se mohou stát velkými pouze na úkor cizinců. Jak to stručně podal sám Mun, v obchodě „je potřeba jednoho příležitostí druhého“ a „ztráta jednoho je ziskem druhého“. Ve zvláštní předzvěsti keynesiánského názoru, že národní dluh držený doma je bezpředmětný, protože „dlužíme pouze sami sobě“, považovali Mun a další merkantilisté vnitřní obchod za nedůležitý, protože pouze přesouváme bohatství jeden od druhého. Bilance zahraničního obchodu pak získává skutečnou důležitost a obchodník ve vývozu se stává zdaleka neproduktivnějším povoláním v ekonomice.
Že Mun nebyl zdaleka primitivním inflacionistou je vidět z opovržení, jenž správně a opovržlivě kladl na obecnou výtku – a oblíbenou merkantilistickou stížnost – že obchod a ekonomika trpí „nedostatkem peněz“. (Závěr, který z této analýzy plyne, je povinnost vlády rychle vytvořit nějaké další peníze.) Mun bryskně vepsal do Rozprav o obchodu:
„Zvážím-li zla a dobra ve stříbře, myslím, že bylo a je obecnou nemocí všech národů a bude tomu tak až do skonání světa; jelikož chudí i bohatí si stěžují a nikdy nemají dost; avšak zdá se, že nemoc se zde stává léčitelnou a prosí o lék. Dobrá, myslím si, že nás do nemoci vrhla jen naše fantazie, všechny části našeho těla jsou zdravé a silné…“
Thomas Mun je možná nejvíce prominentním a nejsofistikovanějším merkantilistou Anglie raného sedmnáctého století. Avšak, jak ukázal Schumpeter, všichni byli pamfletáři bez zájmu o analýzu ekonomie, obhájci konkrétního spíše než aspirující vědci. [1]
Možná nejlepším ekonomickým analytikem té doby byl Rice Vaughn ve svých Rozpravách o mincích a ražbě, napsaných ve dvacátých letech sedmnáctého století, avšak vydaných v roce 1675. Prvně Vaughn tvrdil, že zmizení stříbra během oné doby bylo důsledkem toho, co dnes nazýváme „Greshamův zákon“: bimetalické podhodnocení stříbra proti zlatu anglickou vládou. Jelikož stříbro, spíše než zlato, bylo penězi pro většinu transakcí, takové podhodnocení mělo jasný deflační efekt. V průběhu svého pojednání Vaughn ukazuje, že přebytek vývozu nebude mít požadovaný efekt v podobě přílivu drahých kovů do království, pokud bude kupní síla zlaté či stříbrné libry v Anglii slabá, načež vývozní přebytek zmizí [2]. Vaughn byl také natolik bystrý, aby rozpoznal, že se všechny ceny nehýbou při změně hodnoty peněz společně: například domácí ceny obvykle po zlehčení či znehodnocení měnového standardu setrvávají.
Nejdůležitější bylo, že Rice Vaughn pozoruhodně naslouchal staré scholastické kontinentální tradici subjektivního užitku a vzácnosti při odhalování hodnoty a cen statků. Vaughn stručně poznamenal, že hodnota statku je závislá na jeho subjektivním užitku a tedy na poptávce spotřebitelů („Užití a požitek či názor na ně, to jsou pravé příčiny, proč všechny věci mají svou Hodnotu a Cenu“), zatímco současná cena je dána interakcí tohoto subjektivního užitku s relativní vzácností statku („poměr této hodnoty a ceny je plně veden vzácností a hojností“). [3]
[1] Jak říká Schumpeter, tito muži byli „obhájci konkrétního pro či proti určitému individuálnímu zájmu, jako je společnost Merchant Adventureres nebo Východoindická společnost; obhájci či nepřátelé konkrétního opatření či konkrétní politiky… Všichni vzkvétali… kvůli rychlému zpřístupnění tisku a vydavatelství. Noviny, také vzácné v šestnáctém, staly se v sedmnáctém století hojnými…“ J. A. Schumpeter, History of Economic Analysis (New York: Oxford University Press, 1954), stránky. 160-61.
[2] Barry E. Supple, Commercial Crisis and Change in England, 1600-1642 (Cambridge: Cambridge University Press, 1964), stránky 219-20.
[3] Joyce Oldham Appleby, Economic Thought and Ideology in Seventeenth-Century England (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1978), poznámka 6, stránky 49 a 179; viz také Terence W. Hutchison, Before Adam Smith: The Emergence of Political Economy, 1662-1776 (Oxford: Basil Blackwell, 1988), str. 386.