15.1. - Skotské osvícenství - Zakladatel Gershom Carmichael
Chtělo by se nazvat tuto kapitolu „Předchůdci Adama Smitha“, jenž byl sám předním výsledkem skotského osvícenství. Problémem však je skutečnost, že Smith byl ve většině ekonomických ohledů zpátečníkem a situaci proti svým předchůdcům spíše zhoršil než naopak.
V pozdním sedmnáctém století a během století osmnáctého upadly dříve slavné univerzity v Oxfordu a Cambridge, přední centra myšlení a učení, v pouhá hřiště bohatých mladých mužů. Místo nich se intelektuální centrum Velké Británie utvořilo na dvou slavných univerzitách ve Skotsku – na univerzitě v Glasgow a zejména na univerzitě v Edinburghu.
Zakladatelem tradice akademické ekonomie ve Skotsku byl Gershom Carmichael (1672-1729). Jeho otec byl presbyteriánský kněz vyhnaný do exilu za kacířství skotskou vládou vedenou taktéž presbyteriány. Carmichael se narodil v Anglii a vystudoval univerzitu v Edinburghu. Poté se stal „regentem“ na univerzitách v St. Andrews a Glasgow, kde „regenti“ vyučovali, přestože šlo v zásadě pouze o mladé absolventy. Carmichael se následně stal presbyteriánským knězem ve Fife. Když byl roku 1727 zrušen regentský systém, Carmichael byl jmenován prvním profesorem mravní filozofie v Glasgow, kde dva roky nato zemřel.
Ekonomie, tedy politická ekonomie, byla vyučována jako část kurzu mravní filozofie, a tedy analýza obchodu a ekonomiky byla zakotvena v přirozeném právu. Po mnoho let následovali skotští profesoři osmnáctého století post-středověkou a španělskou pozdně scholastickou metodu zahrnutí ekonomické analýzy do integrovaného souboru zahrnujícího etiku, přirozené právo, spravedlnost, ontologii či teologii.
Pojem „protestantská scholastika“ byl uveden takovými autory, jako byl John Locke, přičemž jde samozřejmě o koherentní pojem, jelikož člověk nemusí být katolík, aby mohl používat racionální scholastickou metodu či docházet ke scholastickým závěrům. Fascinujícím příkladem byl patrně první scholastik, holandský právník Hugo Grotius (1583-1645). Grotius studoval práva na univerzitě v Leidenu a později se stal vrchním rotterdamským úředníkem. Byl eminentním přirozenoprávním teoretikem, jenž přinesl do protestantských zemí severní Evropy koncepty přirozeného práva a přirozených zákonů. Ve svém výjimečném díle, které z něj udělalo zakladatele mezinárodního práva, De jure belli ac pacis (O právu ve válce a míru) (1625) Grotius jasně došel k logickému a racionalistickému závěru přirozeného práva – i kdyby neexistoval Bůh, přirozená práva by byla stejně věčná a absolutní; jsou samostatně odhalitelná lidským rozumem a ani Bůh nemůže narušit, i kdyby chtěl, přirozené zákony typu 2+2=4. Přirozená práva vyžadují ke společenské spolupráci zabezpečení vlastnického práva, přičemž právě pod vlivem Grotia byla myšlenka vlastnických práv rozšířena do ekonomických oblastí. Grotius byl předchůdcem teorie přirozených práv v osmnáctém století, jelikož věřil v harmonii vzájemných mezilidských vztahů založených na svobodném jednání a vlastnických právech. Grotius mohl pracovat v racionalistické a přirozenoprávní tradici, jelikož se jeho učitel Jacobus Arminus vzdal ortodoxního kalvinismu, aby mohl zdůraznit svobodnou vůli každého jednotlivce. V těchto důležitých otázkách společenské filozofie měli arminusovci dalo by se říci „neokatolické“ postoje. V politice byl Grotius vůdcem klasické liberální a volnotržní republikánské strany v Holandsku. Ta byla tehdy zapojena do století trvajícího souboje s monarchistickými ortodoxními kalvinisty.
Na teoretiky v severní Evropě měl vliv zejména španělský jezuitský scholastik šestnáctého století Francisco Suarez. Suarez a jeho škola silně ovlivnili dva muže, kteří jsou obecně považováni za zakladatele „moderní“ filozofie. Těmi byli Francouz z raného sedmnáctého století René Descartes a Němec z pozdního sedmnáctého století Gottfried Leibniz. Suarezovy Disputatuiones Metaphysicae (Metafyzické polemiky) byly vydány v Salamance v roce 1597 a staly se jeho nejvlivnějším dílem. Zejména důležité bylo jejich druhé vydání v německém Mainzu v roce 1600, které se stalo přední filozofickou učebnicí na většině evropských univerzit, ať už katolických či protestantských, po více než sto let. Leibniz pochopitelně o Disputatuiones mluvil jako o philosophia recepta („přijatá filozofie“).
Suarezovo dílo bylo silně vlivné v protestantské střední Evropě, tedy v Čechách, v Německu a v Holandsku. Na Suarzův vliv se zaměřila zejména univerzita v Leidenu, přední akademické centrum Holandska sedmnáctého století. A Hugo Grotius studoval právě v Leidenu.
Přestože zakladatel výuky ekonomie ve Skotsku Gershom Carmichael zahájil tradici čtení a studia Grotia – což je tradice, kterou následoval v pozdějším Skotsku v osmnáctém století Adam Smith – byl pro něj přímo důležitější Grotiův nejznámější žák Samuel, baron von Pufendorf (1632-1694). Pufendorf se narodil v Sasku luteránskému pastorovi. Studoval nejprve teologii a poté přešel na matematiku, spravedlnost a přirozená práva. Pufendorf dokončil studia na univerzitě v Jeně a odešel do Leidenu, kde vydal v roce 1661 své první dílo o spravedlnosti. Na základě tohoto úspěchu vytvořil falcký kurfiřt Karel I. Ludvík Falcký pro mladého Pufendorfa místo pro výuku přirozeného a mezinárodního práva na univerzitě v Heidelbergu. V roce 1672 učil Pufendorf na univerzitě ve švédském Lundu a vydal své slavné dílo De jure naturae et gentium. Následující rok vydal De officio hominis et civis, což bylo resumé či abstrakt slavného De jure. Nepřekvapivě se ukázalo, že stručnější De officio bylo mnohem užitečnější jako nástroj k výuce, pročež se stalo mnohem vlivnějším, přestože podřadným dílem Pufendorfova pera.
Nejenže profesor Gershom Carmichael přinesl studium nového učení Grotia a Pufendorfa o přirozeném a mezinárodním právu na břehy Británie, ale také se sám stal překladatelem De officio do angličtiny. Carmichael vydal anglický překlad v roce 1718 spolu s širokými poznámkami a dodatečným komentářem. Toto dílo se ukázalo být Carmichaelovým nejvlivnějším počinem, určitě na poli ekonomie a společenských věd [1]. O šest let později vydal Carmichael vylepšené druhé vydání De officio a nakonec bylo dílo vydáno ještě jednou v roce 1769. Carmichael sám viděl, že jeho studenti byli do Pufendorfa a jeho vlastních komentářů hluboce ponořeni.
Carmichael byl prvním skotským učitelem, jenž představil Locka, Leibnize, Descarta a také Grotia a Pufendorfa. Dobře informovaný pozorovatel nazval Gershoma Carmichaela „skutečným zakladatelem skotské školy filozofie“. Jeden současník poznamenal, že měl „obrovskou reputaci a byl velice uznávaný jak doma, tak v zahraničí“. A to natolik, že jiný pozorovatel poznamenal, že „po smrti Mr. Carmichaela opustili všichni angličtí studenti Univerzitu, která je nyní velmi řídce navštěvovaná, jelikož k ní přitahovalo mnohé jeho jméno a pověst.“ Carmichael tak zavedl nový zvyk mezi bystrými anglickými studenty, kteří utíkají z Oxbridge na skotské univerzity, aby se intelektuálně obohatili.
Francis Hutchenson, jeho nejvýznamnější student, říká ke Carmichaelově komentáři De officio ve své zpovědi: „… Pufendorfovo menší dílo De officio hominis et civis, které ctihodný a geniální profesor Gershom Carmichael z Glasgow, autor zdaleka nejlepšího komentáře k této knize, vydal a upravil tak, že jsou jeho poznámky hodnotnější než samotný text“.
Samuel von Pufendorf byl stejně jako francouzští a španělští scholastici osmnáctého století teoretikem zakládajícím analýzu na subjektivním užitku a vzácnosti. Věřil tedy, že hodnota zboží na trhu je určena jejich obecným ohodnocením spotřebiteli, přičemž hodnota je nižší u hojnějšího zboží. Pufendorf píše:
„Základem obecné hodnoty je míra, s jakou je zboží či služba schopna přímo či nepřímo uspokojit lidské potřeby… Přesto jsou některé věci pro lidský život více užitečné a není pro ně nastavena žádná definitivní hodnota… Potřebnost věci či její užitečnost nejsou ani zdaleka nepostradatelné pro určení hodnoty, jelikož vidíme lidi cenit si velmi málo věcí, které jsou nezbytné pro život. Je tomu tak protože příroda… nám dala hojnost nabídky těchto věcí. Ve skutečnosti pramení vysoká hodnota ze vzácnosti…“
Ve svých poznámkách k Pufendorfovi přidává Carmichael některé hodnotné a jiné méně hodnotné postřehy. Když mluví o užitečnosti statku, tak zdůrazňuje subjektivní podstatu užitku, která je pro hodnotu klíčová, ať už je skutečná, nebo imaginární. Naneštěstí také čeří vody přidáním vzácnosti mezi determinanty hodnoty. „Složitost získání věci“ je zjevný pokus o měření „reálných nákladů“, tedy úsilí vloženého do výroby.
[1] Ve stejném roce 1718 vydal Carmichael dílo Systém přirozené teologie a o dva roky později úvod do logiky. V roce svého úmrtí napsal Přehled přirozené teologie.