2.4. Kanonisté a romanisté z Boloňské univerzity

Vrcholný středověk byl zahájen obchodní revolucí mezi jedenáctým a třináctým stoletím. V tomto období v západní Evropě rozkvétal obchod, výroba a finance, významně rostly životní standardy a byly položeny institucionální základy kapitalismu. S nástupem ekonomického růstu a prosperity opět vzkvétalo kanonické a římské právo, učení a společenské myšlení.

Zdrojem a velkým centrem studia jak kanonického, tak římského práva během vrcholného středověku byla Boloňská univerzita v Itálii, vzkvétající od začátku dvanáctého století do pozdního století třináctého. Během těchto dvou století zde byly obnoveny jak kanonické, tak římské právo, včetně Corpu iuris civilis. Obě práva se navzájem ovlivňovala a pronikla do zbytku západní Evropy.

Velká a konečná sbírka kanonického práva, Decretum, byla vydána kolem roku 1140 italským mnichem Johanem Gratianem, který založil studia kanonického práva na Boloňské univerzitě. [1] Dekret byl od svého vydání definitivní prací kanonického práva a po zbytek dvanáctého století boloňští učenci, známí jako dekretisté, studovali, diskutovali a psali o Gratiánově práci.

Sám Gratian a jeho první žáci převzali tradiční horlivý protiobchodní postoj. Spekulace, čistě obchodní činnost založená na nakupování levně a prodeji dráž, byla turpe lucrum a neodmyslitelně zahrnovala podvod.

První dekretista, který zaujal inteligentní postoj k aktivitám obchodníků, byl boloňský profesor a pozdější biskup z Assisi a sorrentský arcibiskup Rufinus. V díle Summa (1157-1159) shrnujícím Decretum upozornil Rufinus, že umělci a řemeslníci mohou nakupovat levné materiály, pracovat s nimi a přetvářet je a následný výrobek prodat za vyšší cenu. Takový způsob nakupování za nižší cenu a prodej za cenu vyšší byl ospravedlněn řemeslnými výdaji a samotnou prací a také byl umožněn jak duchovním, tak laikům. Nicméně jiná řemeslná či spekulační aktivita, nakupování za nižší cenu a prodej za cenu vyšší bez přetváření nakoupeného byl dle Rufina pro duchovní absolutně zakázán. Obyčejný řemeslník se těchto transakcí může účastnit se vší ctností, avšak jen pokud je zatížen vysokými náklady nebo těžkou prací. Samotné podnikání v nakupování za nižší cenu a následném prodeji, když jsou tržní ceny vyšší, bylo ale Rufinem bezpodmínečně zapovězeno.

Tuto částečnou dekretistickou rehabilitaci postavy obchodníka obsahovala významná Summa z roku 1188 boloňského profesora Huguccia z Pisy, pozdějšího biskupa ve Ferraře. Huguccio opakoval názory Rufina, ale posunul ospravedlnění obchodníka na základě práce a nákladů k jednání, které zabezpečuje potřeby obchodníkovy rodiny. Huguccio tedy nezdůrazňoval objektivní náklady, ale subjektivní potřeby obchodníka, u kterých, pokud by je bylo možné odhalit, by se odlišila čistá chamtivost a touha zabezpečit potřeby rodiny. Je zjevné, že Huguccio poskytl značný prostor pro obchodní aktivity.

Huguccio navíc započal radikální rekonstrukci patristického učení o soukromém vlastnictví. Od dob Huguccia bylo soukromé vlastnictví považováno za posvátné právo odvozené z práva přirozeného. Vlastnictví jedinců a komunit bylo, alespoň v principu, považováno za nedotknutelné arbitrárním donucením ze strany státu. Vlastník může o svých věcech rozhodovat jako „prostředník a soudce“, jak se mu zlíbí, dokud nenarušuje obecná právní pravidla. Vládce může vyvlastnit majetek nevinného, pouze pokud si to žádá „veřejná nutnost“. To byla pochopitelně díra v právním systému, protože „veřejná nutnost“ může být a je pružný koncept. Avšak i tak byl tento koncept soukromého vlastnictví enormním pokrokem po patristickém učení.

Po pozdním dvanáctém století přenechalo dekretistické hnutí kanonického práva prostor dekretalistům, kteří stavěli na papežských ediktech, dekretálech, z pozdního dvanáctého a třináctého století. Protože je papež hlavou katolické církve, jeho dekretály a vatikánské kurie se automaticky stávaly součástí kanonického práva. V tomto ohledu se kanonické právo začalo lišit o Gratiánova a dekretistů, kteří stavěli právo na starověkých zdrojích. Ani nové dekretály nebyly ani zdaleka arbitrární, ale stavěly na předchozím kanonickém právu a rozpracovávaly ho. Pokračování tohoto procesu bylo silně podpořeno skutečností, že někteří z papežů byli původem z Bologně. Papež Alexander III. (Roland Bandinelli), který inicioval nový dekretální proces a který si užíval dlouhého papežského vládnutí mezi léty 1159 a 1181, studoval právo a teologii v Bologni a pravděpodobně tam působil jako profesor a měl kontakt se samotným Gratiánem. Alexander, významný akademik v oblasti práva, autor Summy ke Gratiánově Decretu, byl před zvolením papežem kardinálem a kancléřem. Další významný papežský dekretalista, papež Inocenc III. (Lotario de Segni), jenž držel stolec mezi roky 1198 a 1216, studoval v Bologni kanonické právo pod Hugucciem. Nakonec, papež Řehoř IX. (Hugo ze Segni), který byl nejvyšším pontifikem od roku 1227 do roku 1241, zadal a v roce 1234 vydal historicky důležité Dekretály, které spojovaly Gratiánovo Decretum z minulého století s rozličnými papežskými dekretály. Dekretály Řehoře IX. se staly klasickým dílem kanonického práva.

Dekretalisté se k obchodníkům a svobodnému trhu stavěli mnohem pozitivněji než ranní dekretisté. Na prvním místě počínaje papežem Alexandrem III. a Řehořem IX. užívali dekretalisté místo negativního patristického přístupu k obchodníkům a obchodu tržní přístup římského práva. Naneštěstí nešlo o laissez-faire přístup Theodosiánova nebo dokonce Justiniánova práva. Bylo tomu tak proto, že když na začátku dvanáctého století přišel Justiniánův zákoník do Bologně a západní Evropy, francouzský autor díla Brachylogus iuris civilis uchopil princip Justiniánova zákoníku laesio enormis a zásadně změnil jeho smysl. Oproti užívání rozdílu mezi konceptem „spravedlivé ceny“ a cenou aktuální k posouzení škod, jako tomu bylo v Justiniánově zákoníku, Brachylogus umožňoval prodejci i při dobrovolné směně uskutečněné za cenu nižší, než je polovina „spravedlivé ceny“, předstoupit před kupce s volbou: buď mi zaplatíš rozdíl mezi prodejní cenou a cenou spravedlivou, nebo anulujeme smlouvu, ty mi vrátíš zboží a já tobě platbu. Bylo upozorňováno, že nejde o monopolní výsadu, protože žádná třetí strana ani stát nemůže do smlouvy vstoupit a laesio enormis vynutit, vynucení musí být učiněno samotným prodejcem.

Římské právo dvanáctého a třináctého století bylo především produktem Boloňské univerzity, kde byla studia římského práva založena v pozdním jedenáctém století Irneriem. [3] V polovině dvanáctého století začali boloňští právníci začleňovat širší pojetí laesio enormis z díla Brachylogus. Kolem roku 1150 vzniká provensálské dílo Lo Codi, populární adaptace soudobé boloňské Summy, a přidává další osudové rozšíření laesia enormis. V provensálském díle se poprvé objevuje, že jak kupec, tak prodávající tratí na laesiu enormis, když je prodejní cena značně vyšší než spravedlivá. V Lo Codi se praví, že pokud kupec zaplatil dvakrát více, než je skutečná či spravedlivá cena výrobku, má prodávající možnost buď doplatit kupujícímu rozdíl, nebo odstoupit od smlouvy. Když bylo Lo Codi přeloženo zpátky do latiny, tato nová pasáž omezující laissez-faire byla k římskému právu přidána, především Albericem, profesorem římského práva z Bologně, v jeho sbírce kanonického práva na konci dvanáctého století.

Bující princip laesio enormis dosáhl svého posledního rozšíření v pozdním dvanáctém století v díle boloňského studenta zvaného Petrus Placentinus. Placentinus snížil maximální dovolenou cenu na násobek 1,5 spravedlivé ceny, nad tu byl uplatňován princip laesio enormis. Toto poslední rozšíření bylo začleněno do prací tří významných boloňských profesorů římského práva třináctého století, jimiž byl Azo (kolem 1210), Azův vysoce vlivný student a následovník Accursius (kolem 1228-1260) původem z Florencie a Odofreus, v jehož díle v polovině třináctého století boloňská škola vrcholila.

Přestože je pravdou, že Romanisté dvanáctého a třináctého století vzali triviální koncept laesio enormis a udělali z něj značné omezení smluvní svobody a laissez-faire, minimálně v pozdním dvanáctém století také ujasnili, že existuje plná smluvní svoboda a svoboda hýbat s cenou ve vlastní prospěch v mezích prostoru laesio enormis. Dekretalisté počínaje papežem Alexandrem III. zahrnuli velkou část z toho do rozvíjejícího se římského práva. To znamenalo, že církevní právo nyní neobsahovalo pouze patristické per se horlení proti obchodníkům, nýbrž také kontrastní římskou tradici plné smluvní svobody v rámci prostoru laesio enormis. Dekratalisté dosáhli po práci na Dekretálech a jejich komentování svého vrcholu v pracích kardinála Hostiensa (Henricus Hostiensis de Segusio, také de Segusiis, pozn. překl.) nejprve v pozdních padesátých letech třináctého století a nakonec v roce 1271, v roce jeho smrti. Hostiensis studoval kanonické a římské právo v Bologni, učil v Anglii a Francii a byl kardinálem-arcibiskupem ostijským.

Dekretalisté ospravedlňovali spekulativní nákupy a prodeje a osvobodili je od hříchu turpe lucrum přijetím a rozšířením Hugucciánské tradice, která pravila, že spekulace je možná, pokud spekulující jedná v zájmu naplnění potřeb své rodiny. V díle Gloss francouzského dominikánského kanonisty Williama z Rennes (kolem 1250) byla oblast svobody rozšířena ještě dále. Obchodníkovy či spekulantovy činy nebyly považovány za hříšné do té doby, dokud nebyly motivovány „bezohlednou touhou po světském bohatství, nikoliv z nezbytné potřeby či užitku, ale ze zvědavosti, z touhy omámené, jako když straka či vrána je přitahována mincemi, které objeví a uschová“. Je zřejmé, že takové omezení, které se v reálném světě vztahuje pouze k několika málo lidem, mělo dopad vzdálený patristickému per se odsuzování obchodníků a kupců.

Další uvolnění restrikcí umožnil Alanus Anglicus, původem anglický profesor kanonického práva v Bologni, jenž psal v prvních dvou desetiletích třináctého století. Alanus napsal, že žádné turpe lucrum (neboli v tomto případě lichva) nemůže existovat, pokud je v mysli obchodníka budoucí cena statku nejistá. Nejenže je nejistota na trhu vždy přítomná, ale také je pro vnější soud nemožné dokázat, že se obchodník necítil jistě, když nakupoval či prodával. V konečném důsledku tak byla všechna omezení turpe lucrum na směnu a spekulaci odstraněna.

V analýze obchodních zisků přidali kanonisté pozdního třináctého století ke staršímu ospravedlnění zisku jako pokrytí práce a nákladů element rizika, přítomného ve všech obchodních situacích. Zvýšení ceny v důsledku rizika bylo poprvé ospravedlněno v prominentních komentářích ke kanonickému právu papeže Inocence IV. (Sinibalda Fieschi), publikovaných mezi léty 1246 a 1253. Než se rodák z Janova Inocenc stal papežem, byl studentem římského a kanonického práva v Bologni a profesorem Římského práva tamtéž, následně kardinálem a známým státníkem.

Pokud mají být transakce pod a nad určitou hranici považovány za hříšné a nezákonné, potom musí církev a autority najít nějaký způsob, jak zjistit, jaká má ona spravedlivá cena být. To nebylo před dvanáctým a třináctým stoletím problém, jelikož se doktrína laesio enormis příliš neuplatňovala. Romanisté a kanonisté vyřešili tento problém připomínkou karlovské doktríny, tedy že spravedlivá cena je právě ta současná, obvyklá tržní cena (tzv. communis aestimatio). To znamenalo buď konkurenční, obecnou tržní cenu, nikoliv jednu osamocenou transakci, nebo cenu zafixovanou vládami či vládami privilegovanými cechy, jelikož taková nařízení, striktně právně vzato, vytvářela současné ceny de iure. Možná bylo pod úroveň těchto soudců trestat, ba i zjišťovat ceny na černém trhu, které porušovaly tato nařízení.

Placentinus používal toto kritérium v římském právnictví pozdního dvanáctého století a Azo v raném století třináctém. Azo byl natolik liberální, že označoval za „spravedlivou cenu“ takovou cenu, která se rovnala jakékoliv jiné srovnatelné ceně, ale Accursius a po něm Odofredus výslovně považovali za standard spravedlnosti obecnou či obvyklou tržní cenu. Accursius napsal, že „věc má takovou hodnotu, za jakou ji lze obvykle prodat“.

Kanonističtí právníci přijali stejné kritérium spravedlivé ceny. Ovlivněn karlovskou praxí a útržky z řehole sv. Benedikta z šestého století, popsal kanonista a Gratiánův student Simon z Bisignana jako první skutečnou hodnotu zboží jako cenu, za kterou je obvykle prodána. Stejný postoj zaujali dektretalisté ve třináctém století. Kanonisté a romanisté se také shodli, že obvyklá cena je cenou spravedlivou.

Avšak stále se vyvíjející kanonisté třináctého století měli problém. Na jedné straně přijali pohled římského práva, že veškeré svobodné smlouvání je legitimní, vyjma oblasti nad a pod určitou oblast kolem „spravedlivé ceny“, kterou považovali za současnou obvyklou tržní cenu. Na druhou stranu však zdědili od církevních Otců a od raných dekretistů nepřátelský postoj k obchodu, speciálně k spekulativním transakcím. Jak dokázali zvládnout takový rozpor?

Jak jsme viděli, částečně byli schopní oslabit rozsah hanebné spekulace. Od třináctého století vyřešila církev a její kanoničtí právníci tento problém skrze vysoce citlivou doktrínu „dvou oblastí“, nad kterými vládne právo církve. „Vnější oblast“ – jus fori – soudila společenské aktivity křesťanů veřejnými církevními soudy. Tyto soudy soudily prohřešky proti církvi a jejímu právu téměř stejnými procesy jako soudy světské. Na druhé straně „vnitřní oblast“ – jus poli – byla zpovědnicí, ve které kněží soudili jednotlivé křesťany dle jejich osobního vztahu k Bohu. Tyto dvě oblasti byly odděleny a drženy odděleně jako dvě rozdílné soudní úrovně. Přestože církev předstírala, že vládne nad oběma, jedna z nich byla vnější a společenská, zatímco druhá byla soukromá s osobní.

Doktrína dvou oblastí umožnila kanonistům vyřešit zdánlivý rozpor v kanonickém právu. Smluvní svoboda, laesio enormis a obecné tržní principy byly realitou vnějšího práva a veřejného života. Jinými slovy zde mohl převládat svobodný trh. Na druhou stranu striktury vůči ziskům z obchodu šly za hranice práce, nákladů a rizika, čímž se staly více než problémem státu a vnějšího práva, ale svědomím při zpovědi. Více zjevné bylo, že se samotné zpovědi staly útokem proti obchodu a spekulaci založených na útoku proti lakotě, která je za hranicí počestných potřeb k zajištění rodiny. Je zřejmé, že pouze sám člověk ve svém vnitřním svědomí může znát své pohnutky. Ty jsou sotva pozorovatelné vnějším právem.

[1] Gratiánův dekret (Decretum Magistri Gratiani) neboli Soulad rozporných kánonů (Concordia discordantium canonum), pozn. překl.
[2] Rothbard uvádí v původním textu papeže Inocence II., ve skutečnosti však hovoří o třetím papežovi tohoto jména. Pozn. překl.
[3] Irnerius, známý také jako lucerna juris (lucerna práva), byl italský právník a zakladatel právnické školy glosátorů. Pozn. překl.