2.6. Teologové z Pařížské univerzity

Teologie byla ve středověku královnou „věd“, tedy intelektuálních oborů hledajících pravdu a poznání. Avšak během „doby temna“ teologie upadla a etický systém práva a mezilidských vztahů byl ponechán romanistům a kanonistům. Teologie opět začala vzkvétat na začátku dvanáctého století v Pařížské univerzitě, kde působil slavný Pierre Abélard. Od té doby byla Paříž stejným centrem středověké teologie, jakým byla Boloňská univerzita pro římské a kanonické právo. Avšak po zbytek dvanáctého století se teologové věnovali metafyzickým a ontologickým otázkám a ponechávali společenskou etiku právníkům. Pro teology dvanáctého století bylo typické, že například Petrus Pictaviensis [1], pozdější přední představitel katedry teologie na církevní škole v pařížském Notre Dame, prohlásil, že tak pochybné otázky, jako je otázka lichvy, by měly být ponechány kanonickým právníkům.

Na přelomu dvanáctého a třináctého století byly kanonické a římské právní teorie velmi pokročilé a univerzitou nově připravení filozofové-teologové začali svědomitě zkoumat otázky společenské etiky. Ještě před nástupem třináctého století začali o problémech spravedlnosti psát vlivní teologové z Pařížské univerzity, například Radulfus Ardens [2] nebo Angličan a pozdější kardinál Stephen Langton [3]. Naneštěstí teologové v otázce „spravedlivé ceny“ nenásledovali romanisty a kanonisty, kteří rozumně považovali svobodné smlouvání či tržní cenu v rámci široké definice „spravedlivé ceny“ za legitimní. Pro pařížské teology byla jakákoliv jiná než spravedlivá cena nemravná, hříšná a zapovězená. To pochopitelně znamenalo, že se spravedlivá cena stala nástrojem donucení, nikoliv široce uznávaným standardem. Ardens považoval spravedlivou cenu za kritickou vlastnost „spravedlivého prodeje“. Více procítěně psal v roce 1204 Ardenův souputník a autor první ústavy Pařížské univerzity, Angličan a pozdější kardinál Robert de Courçon [4], který prodej statků za cenu vyšší než spravedlivou označil za zapovězenou činnost a proslulý Stephen Langton přísně označil každého prodávajícího, který přijme vyšší než spravedlivou cenu, za vinného smrtelným hříchem.

Teologové si byli dobře vědomi hlubokého sporu s juristy, avšak svých nových a extrémních názorů se drželi. Proto Vilém z Auxerre (1160-1229), profesor teologie v Paříži, napsal v roce 1120, že boží zákon, jenž praví, že žádná cena nesmí být vyšší než spravedlivá, musí nahradit zákon lidský, který kázal laesio enormis. Jeho kolega, Angličan Thomas Chobham [5], také kolem roku 1220 fanaticky trval na božím zákoně, jenž požadoval náhradu ze strany prodejce, i v případě, že šlo o omyl a zmýlil se byť o penci.

Pokud teologové trvají na striktním dodržování spravedlivé ceny, tak co to probůh spravedlivá cena je? Přestože se této kritické otázce věnovalo přímo pouze několik teologů, je zřejmé, že měli na mysli stejnou spravedlivou cenu jako kanonisté a romanisté, tedy současnou cenu na daném místě, ať již obecnou tržní či vládou určenou, pokud existovala taková regulace. Teolog pozdního dvanáctého století Petr Cantor (?-1197) [6] v rozpravě nad funkcí královských radů tvrdí, že spravedlivá cena statku je jeho současná cena. Výstižněji ji popsal františkánský pařížský teolog první poloviny třináctého století, angličan Alexander z Hales (1168-1245) [7], když tvrdil, že „spravedlivý ocenění statku“ je „takové, jaké je bežné v daném městě či místě, kde k prodeji došlo“. Ještě zřetelněji ji popsal význačný německý dominikánský profesor třináctého století z Pařížské univerzity svatý Albert Veliký (1193-1280) [8]: „Cena je spravedlivá, pokud je rovna hodnotě daného zboží prodávaného dle cen na trzích v dané době.“

Zatímco byli teologové v přání vymáhat současnou obvyklou cenu více omezující než kanonisté a romanisté, konstruktivně pracovali na obnově obrazu kupců, kteří upadli do hlubin ve spisech církevních Otců.

V době Petra Lombardského (kolem 1100-1160) [9], italského profesora teologie v Paříži a pozdějšího pařížského biskupa, zastávali teologové starý názor, že obchodník nemůže vykonávat svou práci, aniž by při tom nehřešil. Začátkem plné rehabilitace obchodníků přišla ve formě komentářů k Sentencím Petra Lombardského (konkrétně ke Čtyřem knihám sentencí, Libri Quattuor Sententiarum, 1150-1151). Komentátoři se, nejvíce na začátku třináctého století, věnovali systematickému ospravedlňování obchodního a obchodnického vytváření zisku. Přední komentátoři Sentencí, včetně dominikánských profesorů v Paříži, sv. Alberta Velikého (Komentář, 1244-1249), Pierre de Tarentais (pozdější papež Inocenc V., kolem 1225-1276) (Komentář, 1253-1257) a italského teologa z Paříže, studenta Alexandera z Hales, generála františkánského řádu a pozdějšího kardinála sv. Bonaventury (1221-1274) [10] (Komentář, 1250-1251), tvrdili, že obchodníci jsou pro společnost nezbytní. Tento přístup byl posílen znovuobjevením prací Aristotela v raném třináctém století a zahrnutím aristotelovské filozofie do teologie, nejprve Albertem Velikým a především jeho velkým studentem Tomášem Akvinským. Pro tyto nové aristotelovce a také pro anglického františkána Alexandera z Hales byla dělba práce pro společnost nezbytná, stejně jako průvodní vzájemná směna zboží a služeb. Taková byla cesta přirozeného práva ve společnosti.

Ještě konkrétněji správně pozoroval Thomas Chobham, navzdory svému trvání na každé penci spravedlivé ceny, že obchodníci vykonávají funkci přenosu zboží z oblastí hojnosti do oblastí nedostatku. Albert Veliký tento vhled zopakoval ve třináctém století.

Pokud je obchodování užitečnou a dokonce nezbytnou činností, potom jsou zisky z takové činnosti ospravedlnitelné. Z toho důvodu se teologové navrátili k doktríně dvanáctého století, která umožňovala kupcům nabývat zisku, pokud ho bylo užito k podpoře sebe a rodiny. K ospravedlnění takových potřeb přidali teologové dvanáctého století právoplatnou podstatu tvorby zisku za účelem dobročinnosti. Františkán Alexander z Hales byl pravděpodobně prvním, kdo označil obchod za účelem dobročinnosti a milosrdenství za spravedlivý a zbožný. Bylo však nehodné, v ozvěně Hugucciánovy doktríny, nabývat zisku z hrabivosti či nekonečné a nenasytné chamtivosti.

Pokud v křesťanské tradici „hoden je dělník své mzdy” (Lukáš 10:7), potom zisky z užitečných činností kupce mohou být ospravedlněny pokrytím jeho „práce“ či spíše práce a výdajů, jak tvrdili juristé. Akvinský považoval zisky kupců za služný plat za práci. Pro teology se „práce“ skládala z několika druhů: přesun zboží, úschova a péče a od kanonistů třináctého století také předpoklad rizika. Obchodní zisky tak byly platbou či odměnou za obchodníkovu práci s přesunem a úschovou a za jeho předpoklad rizika. Faktor rizika byl zdůrazněn především Alexanderem z Hales a sv. Tomášem Akvinským. Mělo by být poznamenáno, v kontrastu s mnoha historiky, že účel juristických a teologických diskuzí o práci, nákladech a riziku netkvěl v jejich užití k determinaci spravedlivé ceny (což byla jednoduše současná obvyklá cena), ale v ospravedlnění zisku kupců.

Robert de Courçon byl prvním teologem třináctého století, který přidal k tradičnímu myšlení, křehce ukotveného v teologickém odmítnutí lichvy, úhel pohledu přirozeného práva. Courçon jednoduše přijal kanonistické hugucciánské důmyslné mravní rozlišení mezi pronájmem a půjčkou, kdy pronájem byl legální a půjčka nelegální, jelikož vlastnictví peněz bylo dočasně odkloněno k dlužníkovi. Více vlivný byl Courçonův souputník a pařížský teolog Vilém z Auxerre, který přidal ke stupňujícím se církevním útokům na lichvu další řadu omylů. Vilém křičel, že lichva je vnitřně zlá a ďábelská, aniž by vysvětlil proč. Také ublížil srovnání lichvy s krádeží, jelikož sám ji srovnával s vraždou, čímž prvnímu srovnání uškodil. Vraždění, říkal, může být správné, protože pouze určité formy vraždění jsou hříšné, ale lichva je hříšná kdekoliv a nikdy nemůže být správnou. Jelikož je dle Viléma z Auxerre lichva hříšná z vlastní podstaty, je také vedle všech nepravostí i narušením přirozeného práva.

Na otázku, proč je lichva hříchem proti přirozenému právu, není Vilémova odpověď zřejmá. Jedním z jeho inovativních argumentů v přehlídce anti-lichvářství bylo tvrzení, že ten, kdo účtuje k půjčce úrok, se snaží „prodat čas“, který je správně společným vlastnictvím všech bytostí. Jelikož je čas společný a volný, Vilém z Auxerre a pozdní teologové tak mohli zamítnout na bázi tohoto argumentu „lichvu“ nikoliv pouze v podobě půjčky, ale také účtování vyšších cen za úvěr než za prodej v hotovosti. V přidání argumentu „volného času“ se Vilém nevědomě dotkl pozdějšího rakouského řešení problému čistého úroku bezrizikových půjček – prodeje nikoliv „času“, abychom byli přesní, ale „časových preferencí“, kdy věřitel prodává dlužníkovi peníze, tedy současný statek (statek užitečný nyní), výměnou za dluhopis, který je „budoucím statkem“ (statkem dostupným v určitém budoucím čase). Avšak protože všichni preferují statek nyní před stejným statkem v budoucnu (univerzální fakt časových preferencí), věřitel si účtuje poplatek, úrok z půjčky, a dlužník je ochotný ho zaplatit. Úrok je tedy cenou časových preferencí. Selhání scholastiků v pochopení či objevení konceptu časových preferencí zdiskreditovalo scholastickou ekonomii více než cokoliv jiného, protože to vedlo k nesmiřitelnému nepřátelství a zavrhnutí všeobecného vykonávání „lichvy“.

Vilém z Auxerre se také pokusil zápasit s voluntaristickým argumentem: jak může být lichva špatná a nespravedlivá, pokud je placena dlužníkem dobrovolně? V jednom z jistě nejhloupějších argumentů dějin ekonomického myšlení Vilém z Auxerre připustil, že dlužník platí úrok dobrovolně, ale dodal, že dlužník by preferoval spíše bezúročnou půjčku, a tak spíše v „absolutním“ než v „podmíněném“ smyslu je účtování úroku nedobrovolné. Vilém jaksi selhal v pochopení, že to samé by se dalo říci o kupci jakéhokoliv produktu, jelikož jakýkoliv kupec by vždy preferoval zboží zdarma bez jakékoliv ceny, a mohli bychom tedy uzavřít, že všechny svobodné směny jsou nedobrovolné a v „absolutním“ smyslu hříšné.

Navzdory své zjevné absurditě byl argument „absolutní“ dobrovolnosti spolu s dalšími novými argumenty Viléma z Auxerre velice vlivný a okamžitě začleněný mezi standardní teologické argumenty proti lichvě.

Německý dominikán sv. Albert Veliký prokázal obrovskou službu filozofii navrácením Aristotela a aristotelianismu zpět do západního myšlení. Albert se narodil v Bavorsku do aristokratické rodiny a byl po určitý čas provinciálem dominikánského řádu v Neměcku a biskupem v Řezně, avšak po většinu svého života učil na univerzitách v Paříži a v Kolíně.

Naneštěstí nebyl Albert tak dobrým ekonomem, jako byl filozofem, a v mnoha ohledech nasměroval scholastickou ekonomii špatným směrem. Je pravdou, že vykonal službu učením svého velkého žáka, sv. Tomáše Akvinského, o tom, že spravedlivá cena je cenou obvyklou na trhu a že kupec vykonává legitimní společenskou funkci. Na druhou stranu Albert nešťastně přidal k nashromážděným nesourodým útokům na lichvu aristotelovské označení lichvy za nepřirozený druh „neušlechtilého kovu“. Sv. Albert si neuvědomil, že Aristotelův útok na lichvu byl pouze částí a druhem pozdějšího odmítnutí veškerého koncového prodeje, jelikož latinský překlad Aristotela, který byl Albertovi přístupný, přepsal řecké označení pro koncový obchod latinským slovem označujícím „výměnu peněz“. Albert tedy přijal tento argument omylem, jelikož by zjevně nepřijal aristotelovskou myšlenku, že veškerý koncový obchod je nepřirozený a hříšný.

Albert také velmi ublížil budoucímu myšlení v další ze svých misinterpretací Aristotelovy Etiky Nikomachovy. Albert jaksi interpretoval aristotelovský původ hodnoty nikoliv jako spotřebitelovo přání či užitek, ale jako „práci a výdaje“, čímž částečně předeslal pozdější pracovní teorii hodnoty.

[1] Pierre z Poitiers, někdy též Petr z Poitiers, pozn. překl.
[2] Raoul z Beaulieu, zvaný Rudolf Plamenný, pozn. překl.
[3] V češtině též Štefan Langton, někdy se objevuje i nesprávné Stephan Langton, pozn. překl.
[4] Někdy též Robert Curzon, pozn. překl.
[5] Někdy též Thomas de Chobham, nebo také Thomas Chabham, Thomas de Chabham, pozn. překl.
[6] Anglicky Peter the Chanter, francouzsky Pierre le Chantre, pozn. překl.
[7] Někdy též Alexander Halský, pozn. překl.
[8] Albertus Magnus nebo také Albert z Böllstadtu. Rok narození 1193 není jistý, některé prameny hovoří o letech 1206 či 1207, pozn. překl.
[9] Latinsky Petrus Lombardus, pozn. překl.
[10] Svatý Bonaventura z Bagnoreggia, vlastním jménem Ioannes Fidanza , pozn. překl.