3.6. Světaznalý asketa sv. Bernardin Sienský

Velký myslitel a velký systematizátor scholastické ekonomie byl paradoxem vedle paradoxu; svatý, striktní a asketický františkán žil a psal vprostřed kultivovaného kapitalistického Toskánska na počátku patnáctého století. Zatímco sv. Tomáš Akvinský byl systematizátorem celé řady intelektuálního úsilí, jeho ekonomické vhledy zůstaly rozprášené v kouskách napříč jeho teologickými spisy. Sv. Bernardin Sienský (1380-1444)  [1] byl prvním bohoslovcem po Olivim, který napsal celé dílo systematicky věnované scholastické ekonomii. Velká část pokroku v myšlení byla dílem samotného sv. Bernardina a dalece pokročilá subjektivní teorie užitku byla opsána slovo od slova z díla o dvě stě let staršího františkánského heretika Petra Jana Oliviho.

Kniha sv. Bernardina, O smlouvách a lichvě, napsaná jako soubor latinských kázání, byla vytvořena během let 1431-1433. Toto pojednání začíná, poměrně logicky, ustavením a ospravedlněním systému soukromého vlastnictví, dostává se k systému a etice obchodu a pokračuje diskuzí o základu hodnot a cen na trhu. Končí dlouho diskuzí o spletité otázce lichvy.

Kapitola sv. Bernardina o soukromém vlastnictví nebyla ničím pozoruhodným. Vlastnictví bylo považováno za umělé a nikoliv za přirozené, avšak stále byl nezbytné pro efektivní ekonomický řád. Jeden z Bernardinových velkých přínosů však byla nejúplnější a nejvnímavější diskuze o funkcích podnikatele, kterou do té doby kdo napsal. Kupec byl především považován za ještě důležitějšího, než tvrdil Akvinský. Sv. Bernardin si rozumně a v kontrastu s dřívějšími doktrínami všimnul, že obchod, stejně jako všechna jiná povolání, může být vykonáván dovolenými postupy či nezákonně. Všechna poslání, včetně biskupského, poskytují příležitosti k hříchu, nejen obchod. Konkrétně, obchodníci můžou poskytovat několik druhů užitečných služeb – přesun komodit z oblastí přebytku do oblastí nedostatku, přechovávání a ukládání zboží do doby, kdy jej začnou spotřebitelé chtít, a jako řemeslníci nebo podnikatelé můžou přetvářet materiály v konečné výrobky. Krátce řečeno, obchodník může vykonávat užitečnou společenskou funkci přesunu, distribuce či výroby zboží.

Ve svém ospravedlnění obchodu se sv. Bernardin nakonec dostal k rehabilitaci koncového prodejce, jímž bylo opovrhováno již od starověkého Řecka. Dovozci a velkoobchodníci, jak ukázal Bernardin, nakupují zboží ve velkém množství, které následně rozdělí do částí, které zabalí a naloží koncovým prodejcům, kteří jej následně prodávají v malém množství spotřebitelům.

Realisticky vzato, Bernardin nezavrhoval zisky, ale naopak, zisky byly legitimním výnosem podnikatele za práci, náklady a riziko, které podstupuje.

Sv. Bernardin se následně věnoval břitké analýze funkcí podnikatele. Uvědomil si, že manažerské schopnosti jsou vzácnou souhrou kompetence a efektivity, čímž si říkají o vysoké výnosy. Sv. Bernardin vypsal čtyři nezbytné vlastnosti úspěšného podnikatele – efektivita či pracovitost (industria), zodpovědnost (solicitudo), práce (labores) a přebírání rizika (pericula). Efektivita pro Bernardina znamenala informovanost o cenách, nákladech a množství výrobku a „důvtip“ v předvídání rizik a možností zisku, který, jak si Bernardin bystře všimnul, „je zajisté vlastní pouze nemnohým“. Zodpovědnost znamenala pozornost k maličkostem a dobré vedení účtů, nezbytných k podnikání. Nezbytné je také podstupování problémů, lopota a dokonce osobní těžkosti. Pro všechny tyto důvody a pro přebírání rizika vydělává podnikatel z úspěšných investic řádný zisk, který ho v podnikání udržuje a kompenzuje ho za všechny těžkosti.

V hledání určení hodnoty pokračoval sv. Bernardin v hlavním proudu scholastické tradice a hodnotu a tržní cenu pokládal za určenou obvyklým tržním odhadem. Cena fluktuuje dle nabídky. Roste, když je nabídka malá a klesá, když je hojná. Bernardin se také věnoval hluboké diskuzi o vlivu nákladů. Náklady práce, zručnosti a rizika neovlivňují cenu přímo, ale ovlivní nabídku komodity, čímž budou věci vyžadující vyšší úsilí či duchaplnost ceteris paribus (za jinak nezměněných okolností – fráze, kterou sv. Bernardin používal) dražší povedou k vyšší ceně. Tento poznatek předznamenal analýzu nabídky a nákladů Jevnose/Rakušanů o pět století později.

Stejně jako v případě dalších scholastiků byl obvyklý tržní odhad ceny obvyklou tržní cenou (avšak nikoliv cena při individuální a svobodné směně). Vládě sice umí nastavit obvyklou tržní cenu povinnou regulací, ale taková možnost byla Bernardinem, stejně jako většinou ostatních scholastiků, rychle odmítnuta.

Jak jsme viděli, sv. Bernardin převzal pozoruhodnou subjektivní teorii hodnoty publikovanou (a dříve zanedbanou) františkánem Petrem Janem Olivim slovo od slova. Bernardinův důležitý přínos k této teorii spravedlivé-tržní ceny byl v aplikaci na „spravedlivou mzdu“. Mzdy jsou cenami za služby práce, tvrdil Bernardin, a proto je spravedlivá či tržní mzda determinována poptávkou po práci a dostupnou nabídkou práce na trhu. Nerovnost mezd je důsledkem rozdílů v umění, schopnostech a zkušenostech. Architekt je placen lépe než kopáč, vysvětloval Bernardino, protože architektova práce vyžaduje více inteligence, schopností a zkušeností, a proto se k takovému úkolu kvalifikuje pouze málo mužů. Kvalifikovaní pracovníci jsou vzácnější než nekvalifikovaní, proto budou mít prvně jmenovaní vyšší mzdy.

V sofistikovaném rozboru zahraničního obchodu požehnal Bernardin transakcím, které byly dominantním způsobem maskování úroku z úvěrů. Bernardin tak následoval volnomyšlenkářství svého mistra Alexandra Lombardského. Obecně řečeno, obchod s měnou byl konverzí měn a nikoliv půjček. Navíc lichva byla pouze jistým a bezrizikovým úrokem z půjčky, zatímco zahraniční směnné kurzy fluktuovaly a byly tak nepředvídatelné. Taková byla i skutečnost, avšak věřitelé obecně získávali úrok ze zahraničních transakcí, jelikož peněžní trh byl strukturován tak, aby preferoval věřitele. Bernardin také upozornil, že konverze měn je nezbytná, jelikož jsou měny zásadně odlišné a protože mince jedné země nemusí být přijímány jinde. Měnitelé peněz tak vykonávají užitečnou funkci tím, že umožňují zahraniční obchod, „který je nezbytný k podpoře lidského života“, a tím, že přenášejí fondy z jedné země do druhé, aniž by přenášeli jakoukoliv hotovost.

Sv. Bernardin Sienský byl fascinující, plný paradoxů, brilantní, znalý a vděčný analytik kapitalistických trhů své doby a hladovějící svatý, fulminantní v boji proti světským zlům a obchodním praktikám. Bernardin se narodil v roce 1380 vysokému úředníkovi v Sieně. Jeho otec, Albert Albizeschi, byl guvernérem města Massa [2] v Sienské republice. Bernardinova matka také patřila k prominentní místní rodině. Bernardino se přidal k striktně asketickému řádu observantů a brzy byl známý jako přesvědčivý a populární cestující orátor, kázající napříč severní a střední Itálií. V třicátých letech patnáctého století byl Bernardino jmenován hlavní vikářem observantů. Třikrát během svého životu mu bylo nabídnuto biskupství (v Sieně, Urbině a Ferraře) a pokaždé tuto čest odmítnul, jelikož by se musel vzdát kazatelského života.

Část Bernardinova protisvětského kázání spočívala na problémech osobní morálky. Proto vyjádřil politování nad praktikou cestujících kupců, kteří zůstávají po dlouhou dobu pryč od domova a znesvěcují se životem v tělesném hříchu či dokonce v sodomii, tedy nad tím, čemu svatí obvykle říkají „špína“. Ovšem, v mládí Bernardin uhodil muže, který mu dělal homosexuální návrhy.

Hlavní rozpor mezi Bernardinovou sofistikovanou analýzou podnikání a jeho odmítavým postojem k obchodním praktikám ale spočívá ve fulminaci proti lichvě. Sv. Bernardin, obklopen lichvou v Toskánsku, zjistil, stejně jako mnoho scholastiků, že realismus se zarazí na prahu lichvy. V otázce lichvy ho zklamala jeho brilantní analýza a jasný pohled na svobodné trhy a klel téměř jako šílený – lichva je odporná nákaza prostupující obchod a společenský život. Tam, kde jiní scholastici přijali vážně námitku, že církev a společnost jsou na lichvě závislé, tam Bernardin nebral ohled. Ne, nesmí se. Všechna tvrzení o tom, že lichva je ekonomicky nezbytná, byla jen pácháním hříchu rouhačství, jelikož by jen říkala, že bůh nás spoutal nemožným jednáním. Zakažme účtování úroku, tvrdil Bernardin, a lidé budou půjčovat bezúplatně a nezištně, nadto se půjčuje příliš a na pošetilé a zlé účely. Lichva, hřměl svatý, ničí dobrovolnost, je nakažlivou chorobou, poskvrňuje duše všech ve společnosti, koncentruje všechny peníze města do rukou několika či mimo zemi, a co je nejhorší, spravedlivě snáší boží hněv na město a zve do něj Čtyři jezdce Apokalypsy.

Člověk zůstává v hrůze stát nad přívalem nerozumu, kterým v otázce lichvy oplýval jinak skutečně skvělý myslitel. Ve výkřicích nad smělostí lichvářů „prodávat čas“ došel Bernardin dále než jeho předchůdci, když trval na tom, že pouze Ježíš Kristus „zná dne a hodiny. Pokud nám tedy není vlastní znát čas, tím méně nám je vlastní ho prodávat.“ Je tedy držení hodinek a hodin smrtelným hříchem? Bernardin se na bezmocného lichváře vrhnul s až hysterickou zběsilostí:

„A tak všichni svatí a všichni andělé rajští křičí k němu [k lichváři]: „Do pekla, do pekla, do pekla.“ Také nebesa se svými hvězdami křičí: „V oheň, v oheň, v oheň.“ Nebeská tělesa také křičí: „Do hlubin, do hlubin, do hlubin.“

A přesto všechno sv. Bernardin přidal obrovskou váhu konceptu, který by mohl prohibici lichvy eventuálně potopit, lucrum cessans. V přiznání lucrum cessans následoval Hostiense a menšinu scholastiků čtrnáctého století. Bylo v pořádku účtovat úrok z půjček, kterými byly obětovány (obětovaná příležitost) legitimní investice. Je pravdou, že Bernardin stejně jako jeho předchůdci omezil lucrum cessans pouze na dobročinné půjčky a odmítnul jej aplikovat na profesi půjčování peněz. Avšak přišel s důležitým analytickým pokrokem, když vysvětlil, že lucrum cessans je legitimní, protože v dané situaci nejsou peníze pouze penězi, ale „kapitálem“. Jak řekl Bernardin, když zapůjčí obchodník peníze z účtu, z kterého by jinak komerčně investoval, potom „nedává peníze v jejich jednoduché podobě, ale dává také svůj kapitál“. Lépe řečeno, napsal, že peníze „nemají pouze podobu peněz jako věci, ale kdesi za tím mají důležitou podobu něčeho ziskového, což obvykle nazýváme kapitálem. Proto se mu nemusí vrátit pouze jednoduchá hodnota, ale taktéž nadpřidaná hodnota“.

Krátce, když peníze slouží jako kapitál, nejsou již neúrodné či neplodné, jako kapitál si zaslouží disponovat ziskem.

Avšak nejen to. V dlouhém rozpravování proti skryté lichvě v různých formách smluv klopýtla Bernardinova brilantní mysl poprvé v dějinách o něco, co bude později nazváno „časovými preferencemi“, tj. fakt, že lidé preferují současné statky před statky budoucími (tj. před současnou vyhlídkou na statky v budoucnosti). Nedokázal ale rozpoznat jejich důležitost a myšlenku zavrhnul. Ta byla ponechána až do osmnáctého století Francouzovi jménem Turgot a později v osmdesátých letech devatenáctého století k rozřešení letitého problému a k ospravedlnění existence a výše úrokové míry velkému rakouskému ekonomovi Eugenovi von Böhm-Bawerkovi.

[1] Též sv. Bernardin ze Sieny či Bernardinus Senensis, pozn. překl.
[2] Massa Marittima, pozn. překl.