4.4. Škola Salamanky: Azpilcueta a Medina

Naštěstí byl de Sotův reakcionářský a etatistický vliv alespoň částečně vyvážen jiným významným Vitoriovým studentem, Martinem de Azpilcueta, doktorem Navarrem (1493-1586) [1]. Vyzáblý dominikán se zahnutým nosem, proslulý svým svatým životem a rozsáhlým studiem, byl označován za nejeminentnějšího kanonického právníka své doby. Po výuce kanonického práva v Cahors a Toulouse ve Francii se Azpilcueta vrátil na univerzitu do Salamanky, kde své časté přednášky doplnil o novou metodu učení občanského práva v kombinaci s právem kanonickým. V roce 1538 byl Azpilcueta poslán císařem Karlem V. do západního Portugalska, aby se stal rektorem nové univerzity v Coimbře. Tam vytvořil základy mezinárodního práva, které původně rozpracoval jeho učitel Vitoria. Azpilcueta strávil konec života v Římě jako uznávaný rádce tří papežů a zemřel v pokročilém věku 93 let.

Azpilcueta užil svůj velký vliv k pokroku ekonomického liberalismu daleko za hranici, které dosáhla spolu se scholastiky a dalšími. V ostrém kontrastu k de Sotovi a jeho obdivu k širokému nastavování cen byl Azpilcueta prvním ekonomickým myslitelem, který jasně a přesvědčivě tvrdil, že vládní nastavování cen je neprozřetelné a nemoudré. Rozumně prohlásil, že když jsou statky hojné, nastavení maximální ceny nedává smysl, a když jsou statky vzácné, nastavování způsobí společnosti více škody než užitku.

Avšak Azpilcuetův výjimečný přínos ekonomii tkví v jeho teorii peněz, publikované v Comentario resolutoio de usuras (1556) jako příloha k učebnici mravní teologie. Učebnice a komentáře v příloze byly přeloženy do latiny a italštiny a byly u katolických autorů vlivné po mnoho let. Azpilcueta stavěl na analýze kardinála Kajetána, pomocí které představil první jasnou a jednoznačnou „kvantitativní teorii peněz“. Respektive se pevně rozloučil s tradicí, že peníze mohou být libovolným způsobem fixním měřítkem hodnoty jiných statků. V kontrastu s dřívějším zdůrazňováním zahraničního obchodu, tedy peněz vyjádřených v jiných penězích, Azpilcueta jasně odhalil hodnotu peněz v kupní síle ve smyslu jiných statků. Jakmile tyto dvě věci pevně uchopil, „kvantitativní teorie“ snadno následovala. Říká, že stejně jako u jiných statků je hodnota peněz nepřímo úměrná jejich nabídce, tedy dostupnému množství. Jak řekl: „Veškeré zboží se stává hodnotnějším s velkou poptávkou a malou nabídkou, pročež peníze, protože je lze prodat, vyměnit či směnit v jiném druhu kontraktu, jsou taktéž zbožím, a tedy se také stávají hodnotnější s velkou poptávkou či malou nabídkou“.

Mělo by být poznamenáno, že tato velkolepá a stručná analýza determinant kupní síly peněz nečiní stejnou chybu, jakou později učiní „kvantitativní teoretici“ tím, že zdůrazní pouze nabídku peněz, zatímco budou ignorovat poptávku. Na peněžní sféru byla analýza poptávky a nabídky použita správně.

Zlato a stříbro v šestnáctém století zaplavilo Španělsko a zbytek Evropy, čímž vyhnalo ceny vzhůru, nejprve ve Španělsku a následně v ostatních zemích. Ceny se do poloviny století zdvojnásobily. Historici ekonomického myšlení tvrdili, že prvním kvantitativním teoretikem a prvním myslitelem, který přisoudil nárůst cen zvýšenému množství drahého kovu, byl francouzský absolutistický politický teoretik Jean Bodin. Avšak Bodinovy slavné Odpovědi na paradoxy M. Malestroita (1568) byly sestaveny o dvanáct let později než dílu Azpilcuety a jelikož vzdělaný Bodin pravděpodobně španělského dominikána četl, jeho údajná originalita získává zvláštní nádech. A jelikož Španělsko bylo prvním příjemcem drahých kovů z Nového světa, není jistě překvapením, že Španěl by měl být tím, kdo jako první popíše tento nový jev. Azpilcueta napsal:

„… za jinak nezměněných okolností je v zemích, které mají velký nedostatek peněz, veškeré jiné prodávané zboží, včetně rukou a práce lidí, prodáváno za méně peněz než v zemích, které jich mají mnoho. Tak ze zkušenosti vidíme, že ve Francii, kde je peněz méně než ve Španělsku, je chléb, víno, oděv a práce mnohem levnější. A dokonce ve Španělsku, v dobách, kdy peníze byly méně hojné, bylo prodejné zboží a práce mnohem levnější než po objevení východní Indie [2], které zaplavilo zemi zlatem a stříbrem. Důvodem je, že peníze jsou cennější tam a tehdy, kde a kdy jsou vzácnější, než tam a tehdy, kde a kdy jsou hojnější.“

Martin de Azpilcueta ovlivněn svým kolegou de Sotem také rozpracoval jeho teorii parity kupní síly směnných kurzů, a to ve stejném čase, kdy pracoval na „kvantitativní teorii“, na poptávkové a nabídkové analýze hodnoty peněz. Obě teorie jdou samozřejmě ruku v ruce.

Jeden z nejdůležitějších přínosů Azpilcuety byla obnova zásadního konceptu časových preferencí, možná pod vlivem práce jejich objevitele sv. Bernardina Sienského. Azpilcueta upozornil, více zřetelně než Bernardin, že současný statek, například peníze, je přirozeně na trhu cennější než statky budoucí, tedy ty statky, které jsou současnými pohledávkami budoucích peněz. Jak Azpilcueta řekl: „Pohledávka po něčem je méně hodnotná než věc samotná a… je zjevné, že něco, co nelze rok užívat, je méně hodnotné než něco stejné kvality, co lze užít okamžitě“.

Pokud jsou tedy budoucí statky ze své přirozenosti na trhu méně hodnotné než statky současné, potom by toto zjištění mělo automaticky ospravedlnit „lichvu“ jako účtování úroku nikoliv z „času“, ale ze směny současných statků (peníze) za pohledávku k budoucím penězům (IOU). A přesto nebyla takto jednoduchá dedukce (jednoduchá pro nás, kteří jsme přišli poté) Azpilcuetou Navarrem učiněna.

K měnovému trhu Azpilcueta podpořil ekonomický liberalismus navrácením Kajetánových argumentů a odmítnutím etatistického horlení svého kolegy de Sota, jenž volal po prohibici všech měnových transakcí, jelikož jsou lichvou. Nad opakování argumentů Kajetána přidal španělský dominikán a oblíbený rádce tří papežů praktické úvahy. Azpilcueta upozornil, že „nekonečné množství ctnostných křesťanských“ kupců, aristokratů, vdov, a dokonce duchovních obvykle investují na měnových trzích. Azpilcueta trval na tom, že odmítá „zavrhnutí celého světa“ v důsledku příliš úzkých standardů. Navíc varoval, že zákaz měnových trhů „by uvrhl svět do chudoby“, což nechtěl.

K většině ostatních otázek lichvy se však Azpilcueta Navarrus stavěl překvapivě konzervativně a byl velkým krokem zpět od pokročile svobodně-tržní pozice Konráda Summenharta. K cenzu a k anuitám Azpilcueta Navarrus zastával mnohem přísnější pozici než de Soto, který byl v této oblasti liberálem. Oproti tomu byl Azpilcueta hlavním vlivem v otázce buly Cum onus Papeže Pia V. z roku 1569, ve které je veškerý census označen za nezákonný s výjimkou „plodných nemovitostí“, což pochopitelně nejsou peníze. Papež byl k vydání buly podnícen kardinálem Karlem Borromeem, který byl jako nově jmenovaný arcibiskup milánský v tomto hříšném městě svědkem lichvy všude kolem. Borromeo byl jedním z vůdců katolické protireformace a jeho popichování vedlo ke Cum onus.

Avšak bylo příliš pozdě, census byl po Evropě příliš rozšířenou praktikou a příliš mnoho teologů přijalo liberální přístup. Většina katolických teologů odmítla tento nový pokus a jednoduše tvrdila, že papežovy argumenty byly povahou spíše pozitivní než přirozenoprávní, a tedy by papežská bula měla být přijata vládou nebo by musela být obecnou praxí v konkrétní zemi, aby mohla v dané zemi být právem. Pozoruhodně Cum onus nepřijala ani jediná země v Evropě, ani Španělsko, Francie, Německo, jižní Itálie, dokonce ani samotný Řím!

Pohrdání, které Cum onus obdrželo napříč Evropou, bylo jasně odhaleno zacházením ze strany nově založeného jezuitského řádu. Tovaryšstvo Ježíšovo bylo založeno v roce 1537 vysloužilým španělským vojenským úředníkem Ignácem z Loyoly, narozeným v Baskicku. [3] Rychle rostoucí společnost byla založena na pevné disciplíně spolu se záměrně militantní linkou (Ignácův původní název společnosti byl „Ježíšova rota“). Pod přísahou absolutní poslušnosti papežovi a představenému řádu se jezuité stali „zásahovou jednotkou“ katolické protireformace. Navzdory přísaze poslušnosti papežovi pouze čtyři roky po Cum onus jezuitská vrchní kongregace roku 1573 schválila vzájemně vypověditelný kontrakt census. V roce 1581 jezuitská kongregace schválila všechny druhy kontraktu census. Když začali být němečtí jezuité k této svobodomyslnosti nepřátelští, generální představený jezuitského řádu Claude Aquaviva v roce 1589 nařídil německým jezuitům uznávat platnost kontraktu census bez jakýchkoliv výjimek. Tolik k papežské prohibici cenzu.

Během následujícího století byla mezera v podobě cenzu využívána k širokému zakrývání placení úroků z půjček, zejména pak v Německu. Jak upozorňuje Noonan, je signifikantní, že německé označení úroku z půjčky je Zins, odvozené z latinského census.

Pozoruhodná jezuitská kongregace v roce 1581 ještě dále posunula Summenhartovu a Kajetánovu doktrínu implicitního záměru, tj. pokud nebyl kontrakt zamýšlen jako půjčka, potom byl legální. Kongregace ospravedlnila prakticky veškeré smlouvy. Jak uzavírá Noonan: „Prakticky to znamenalo, že pouze půjčky starým či nemohoucím osobám bez majetku a půjčky s úrokem nad výši ‘garantovaných investic či cenzu’ byly považovány za lichvářské.“

Přestože byl Azpilcueta Navarrus ve většině otázek lichvy konzervativní, stal se prvním autorem, který ospravedlnil úrok z lucrum cessans (obětovaný zisk z investice) u všech půjček, nikoliv u ad hoc půjček z dobročinnosti (předchozí autoři) nebo pouze u obchodních půjček (Kajetán). Od nyní může být proti jakémukoliv ušlému zisku účtován úrok, dokonce od profesionálních věřitelů. Jedinou, i když v praxi slabou restrikcí zůstala povinnost věřitele užít úroku k uskutečnění ušlých investic.

Posledním autorem první generace španělských scholastiků (narozených v 80. a 90. letech 15. století) hodných poznamenání byl Juan de Medina (1490-1546) [4]. Medina byl františkán a neučil v Salamance, ale na kolegiu v Alcalá. Medinu známe díky tomu, že byl prvním autorem v dějinách, který zřetelně rozpoznal, že je účtování úroku legitimní, jde-li o kompenzaci za riziko nesplacení. Medinova argumentace byla bezvadná: podstoupit svůj majetek „riziku ztráty má svou cenu a [toto podstoupení] je za tuto cenu prodejné a nepatří mezi ty věci, které se musí dělat bezplatně“. Nadto Medina upozornil, že teologové přiznávají, že pokud někdo ručí za dlužníkovu půjčku, může legálně požadovat poplatek za tuto službu. Avšak v tomto případě, pokud dlužník nemůže najít ručitele, proč by věřitel nemohl požadovat poplatek za předpoklad rizika nesplacení? Není jeho poplatek podobný poplatku ručitele?

Tento argument byl silný, ale šok scholastice nezpůsobil, také kvůli tomu, že Medina své ospravedlnění na základě rizika oslabil zákazem účtování úroku z bezrizikových půjček a omezil úrok na případy, kde dlužník nemůže nalézt ručitele. Domingo de Soto v hrůze správně upozornil, že přijetí platby za riziko nesplacení by zničilo celou prohibici lichvy, jelikož poplatek může být nad výši jistiny. Obvykle více liberální Azpilcueta odbyl Medinu ještě rychleji. Namítal, správně, avšak nedostatečně, že každý teolog, kanonický právník a právník přirozeného práva s Medinou nesouhlasí. A tím tato otázka skončila.

Medinova diskuze teorie hodnoty však nebyla tolik přesvědčivá. V diskuzi determinujících faktorů spravedlivé tržní ceny házel páté přes deváté: náklady, práce, odvětví a riziko u nabízejících, potřebu a užitek u kupujících a vzácnost či hojnost statku. Zjevně šlo o podstatně méně koherentní analýzu nabídky, než byla ta sv. Bernardina Sienského. Na druhou stranu, zatímco scholastická tradice tvrdila, že zákonná cena by měla mít přednost před cenou tržní, Medina citoval dva případy, kdy by měla být následována cena tržní. Tam, kde je tržní cena nižší, a tam, kde jsou autority příliš pomalé v přizpůsobování zákonných vyhlášek tržní ceně vyšší.

[1] Taktéž jako D. Martini Azpilcuetae Navarri, Aspilcueta, Azpilcoeta, doktor Navarri, Navarrus apod., narozen dle jiných zdrojů 1491 či 1492, nejpravděpodobněji 1491, pozn. překl.
[2] Indonésie, Filipíny, Malajsie aj., pozn. překl.
[3] Vlastním jménem Íñigo López de Loyola, založil Tovaryšstvo Ježíšovo v roce 1534. V roce 1537 požádali Papeže o schválení řádu, ten ho schválil v roce 1539, pozn. překl.
[4] Dle jiných zdrojů zemřel roku 1547, pozn. překl.