5.7. Kořeny mesiášského komunismu
Novokřtěnecký komunismus nespadl na úsvitu reformace z čirého nebe. Jeho kořeny mohou být sledovány zpět až k neobyčejně vlivnému italskému mystikovi pozdního dvanáctého století Jáchymovi z Fiore (kolem 1135-1202) [1]. Jáchym byl opatem a poustevníkem v Kalábrii na jihu Itálie. Byl to právě Jáchym, kdo přišel s myšlenkou, že jsou v Bibli skrytá poselství vyprávějící dějiny světa těm, kteří mají schopnost je vidět. Zaměřil se na temnou Knihu Zjevení a tvrdil, že dějiny jsou osudově vedeny skrze tři postupné věky, jimž vládne vždy jeden ze svaté trojice. Prvním věkem, věkem Starého zákona, bylo období Otce či zákona, věk strachu a úslužnosti; druhým věkem, obdobím Syna, byl věk Nového zákona, věk víry a odevzdání. Mystikové obecně uvažují ve trojicích a Jáchym byl veden k ohlášení příchodu třetího a konečného věku, věku Ducha svatého, období dokonalé blaženosti, lásky a svobody a konce lidských dějin. Mělo jít o věk konce vlastnictví, jelikož každý měl žít v dobrovolné chudobě a každý tak může činit, jelikož neměla existovat žádná práce, protože lidé měli být osvobozeni ze svých fyzických těl. Pouze v duševním těle nebude žádná nutnost jídla a dalších věcí. Svět měl být, parafrází Normana Cohna, „jedním ohromným klášterem, v němž budou všichni lidé rozjímajícími mnichy, neustále uchvácenými v extázi až do dne posledního soudu“. Jáchymovy vize rezonují s pozdější marxistickou dialektikou tří domněle nevyhnutelných stádií dějin: primitivním komunismem, třídní společností a nakonec světem dokonalé svobody, absolutního komunismu, zbavení se dělby práce a koncem lidských dějin.
Jak to u chiliastů bývá, Jáchym si byl jist datem příchodu konečného věku a, typicky, bylo to brzy – dle něj někdy v první polovině následujícího, třináctého století.
Jáchymovské bizarerie rychle získaly enormní vliv, zejména pak v Itálii, v Německu a v přísné části františkánského řádu.
Novou ingredienci do tohoto čarodějnického lektvaru přidal o krátce na to vzdělaný profesor teologie na slavné univerzitě v Paříži konce dvanáctého století, kdysi velký oblíbenec francouzského královského dvora Amalric. Jeho zvláštní doktríny byly zavrhnuty papežem a po vynuceném veřejném odvolání Amalric v roce 1206 či 1207 zemřel. Byly však pozvednuty malou tajnou skupinou učených duchovních žáků, amauriánů, z nich většina byla studenty teologie v Paříži. Amauriánští misionáři se sdružovali v důležitém komerčním plátenickém městě Troyes v Champagne, ovlivnili mnoho lidí a distribuovali v nářečí oblíbená teologická díla. Jejich vůdcem byl kněz William Aurifex, jenž byl buď zlatníkem, nebo alchymistou snažícím se o přetvoření základních kovů ve zlato. Amauriáni byli obviněni pařížským biskupem ze špionáže a 14 jich bylo shromážděno a buďto uvězněno na doživotí či upáleno na hranici, v závislosti na tom, zda odvolali své hereze. Většina z nich je odvolat odmítla.
Amuriáni stejně jako Jáchym představili tři věky lidských dějin a trochu je okořenili, jelikož každý věk si zjevně užil vlastní inkarnaci. U Starého zákona to byl Abrahám a možná i někteří další patriarchové; u Nového zákona byl inkarnací samozřejmě Ježíš; a nyní, v úsvitu věku Ducha svatého má dojít k inkarnaci u samotných lidských bytostí. Jak se dalo očekávat, amauriáni za tato nová vtělení považovali sebe, jinými slovy se považovali za žijící bohy, za ztělesnění Ducha svatého.
Neměli však navždy zůstat božskou elitou mezi lidem, ale naopak byli předurčeni k vedení lidstva vstříc obecné inkarnaci.
Do tohoto guláše přidaly další přísadu snůšky skupin napříč severní Evropou ve čtrnáctém století známé jako Bratři svobodného ducha, a to dialektickou „reabsorpci v Boha“, odvozenou od platónského filozofa třetího století Plotina. Plotinus měl své vlastní tři úrovně: původní jednotu s Bohem, úroveň lidské historie a degradace a oddělení či odcizení od Boha a konečný „návrat“ či „reabsorpci“ všech lidských bytostí v Jedno a ukončení dějin. Bratři svobodného ducha přidali nový elitářský obrat. Zatímco všichni lidé musí na reabsorpci čekat až na konec dějin a „hrubí v duši“ musí mezitím projít samotnou smrtí, existovala úžasná menšina, „jemní v duši“, kteří mohli být a byli reabsorbováni během svého života a stali se tak živoucími bohy. Tato menšina byla samozřejmě sami Bratři, kteří se díky ctnosti letitého tréninku, sebemrskačství a vizionářství stali dokonalými bohy, dokonalejšími a více božskými, než sám Kristus. Navíc, když je tohoto tajemného sjednocení dosaženo, je konečné a věčné. Tito noví bohové se často prohlašovali za rovnější samotného Boha. A tak skupina sester svobodného ducha ze Svídnice prohlásila, že je schopna ovládat svatou trojici tak, že ji může „osedlat a řídit“, a jedna z těchto žen tvrdila, že „když Bůh vytvořil všechny věci, vytvořila jsem je s ním… jsem více než Bůh“. Samotný člověk, respektive přinejmenším nadaná menšina lidí, je tedy schopna pozvednout se na božskou úroveň svou vlastní pílí mnohem dříve, než ostatní.
V počátku přineslo bytí živoucími bohy na zemi mnoho dobrých věcí. Prvně to vedlo k extrémní formě antinomického hřešení – pokud jsou lidé bohy, potom je pro ně nemožné hřešit. Cokoliv dělají, je nezbytně morální a dokonalé. To znamená, že jakékoliv jednání původně považované za hřích, od smilstva k vraždě, se stává dokonale legitimním, pokud je spáchán živoucím bohem. A také byli bratři stejně jako ostatní antinomisté sváděni k demonstraci a chlubení se svým osvobozením od hříchu tím, že hřešili všemi představitelnými způsoby.
Ale mělo to také háček. Mezi okultisty svobodného ducha byla pouze menšina vůdčích adeptů „živoucími bohy“, jelikož pro okultisty lpící na hodnostech a usilující o svou božskost existoval jen jeden jediný hřích, kterého se nesmí dopustit, neposlušnost ke svému pánu. Každý žák byl svázán přísahou absolutní poslušnosti ke konkrétnímu živoucímu bohu. Podívejte se například na Mikuláše z Basileje, vůdčího guru svobodného ducha, jehož kult se táhnul po celé délce Rýna. Mikuláš tvrdil, že je novým Kristem a že pro každého je jedinou cestou ke spasení absolutní a bezpodmínečné podřízení se jemu samotnému. Výměnou za tuto úplnou oddanost slíbil Mikuláš svým stoupencům osvobození od všech hříchů.
Co se ostatních mimo kult týče, byli jednoduše považováni za nevysvobozené a neoživené bytosti, existující pouze k vykořisťování vyvolenými. Tento přístup absolutní vlády šel ruku v ruce se společenskou doktrínou mnoha kultů svobodného ducha přijatou ve čtrnáctém století, s komunistickým útokem na instituci soukromého vlastnictví. V podstatě byl tento filozofický komunismus nicméně jen lehkou kamufláží jejich, svobodných duchů, sebou samými vyhlášeného práva na spáchání krádeže, kdykoliv se jim zachce. Adept svobodných duchů jednoduše považoval veškerý majetek nevyvolených za právoplatně svůj. Jak to shrnul štrasburský biskup v roce 1317: „Oni věří, že věci veškeré jsou společné, pročež usuzují, že krádež je pro ně zákonitou.“ Či jak to napsal adept svobodného ducha z Efurtu Johann Hartmann: „Skutečně svobodným člověkem jest král a pán všeho tvorstva. Všecko mu patří a je v právu užívati, co se mu líbí.“ A jak praví jedno z oblíbených rčení Bratří svobodného ducha: „Cokoliv oko zří a po čem prahne, ať ruka uzme.“
Poslední přísada do revolučně komunistického Münzer-Münsterovské guláše přišla spolu s extrémistickými tábority v raném patnáctém století. Táborité tvořili radikální odnož husitského hnutí, před-protestantského revolučního hnutí, které spojovaly bitvy náboženské (protikatolické), národní (Češi vs. vyšší třída a vyšší německé duchovenstvo) a třídní (řemeslníci kartelizovaní v ceších a snažící se o převzetí politické moci od patricijů).
Touto novou přísadou přidanou extrémním křídlem táboritů byla povinnost vyhlazovat. Jelikož se blíží poslední dny, vyvolení musí vyjít a potlačit hřích vyhlazením všech hříšníků, což znamená, přinejmenším, všech ne-táboritů. Jelikož jsou všichni hříšníci nepřáteli Krista a „zlořečen jest ten, jenž odepře svůj meč prolití krve nepřátel Krista. Všichni věřící musí si v této krvi umýt své ruce“. S těmito myšlenkami se extrémní táborité nezastavili před intelektuální destrukcí. Při plenění kostelů a klášterů našli táborité zájem zejména v ničení knihoven a pálení knih. Jelikož „všechen majetek musí být nepřátelům Boha odebrán a spálen či jinak zničen“. Mimo to, vyvolení nepotřebují knihy. Až nastane Království Boží na zemi, nebude již žádná „potřeba, aby kdokoliv kohokoliv učil. Nebude potřeba knih či skript a všechna světská moudrost vymizí“. A také všichni lidé, dalo by se podezírat.
Nadto, v rozboru nad tématem „návratu“ do ztracené zlaté doby navrhli ultra-táborité návrat do domnělých raných českých podmínek komunismu, do společnosti bez soukromého vlastnictví. Aby mohlo být této beztřídní společnosti dosaženo, musí být vyhlazena zejména města, ona centra luxusu a lakoty, obchodníci a hospodáři. Poté co vyvolení ustaví revolučním násilím své komunistické Království Boží v Čechách, bude jejich úkolem vytvořit a zavést takový komunismus ve zbytku světa.
Vedle materiálního majetku měla být zespolečenštěna i těla věřících. Táboritští ultras byli koneckonců logičtí. Jejich kazatelé učili: „Vše bude společné, včetně žen, synové a dcery Boží budou volní a nebude žádného sňatku jako spojení dvou, muže a ženy“.
Husitská revoluce vypukla v roce 1419 a ve stejném roce se táborité shromáždili v městě Tábor, pojmenovaném po hoře Tábor blízko Nazaretu, kde se dle Bible odehrálo Proměnění Páně. [2] Táborité započali v Táboře komunistický experiment, vše bylo společně vlastněno a obětováno tvrzení, že „kdokoliv vlastní soukromé vlastnictví, páchá smrtelný hřích“. Dle jejich doktríny pak byly správně všechny ženy vlastněny společně, a když byli manžel s manželkou viděni pospolu, byli ubiti k smrti či jinak popraveni. Naneštěstí, avšak charakteristicky, byli táborité natolik pohlceni vlastní neomezenou mocí spotřebovávat ze společného, že se začali cítit osvobození od práce. Společný sklad brzy vymizel a poté co? Poté, pochopitelně, radikální táborité vyhlásili své právo k majetku nevyvolených a začali je dle libosti okrádat. Církevní sjezd umírněných táboritů si stěžoval: „mnoho společenství nikdy nepřemýšlelo o vydělávání si na živobytí prací vlastních rukou, pouze chtějí žít z majetku ostatních a podstupovat nespravedlivé kampaně za jediným účelem, loupežením.“ Táboritští rolníci, kteří se ke komunám nepřipojili, začali být radikálním režimem znovu feudálně daněni jen o šest měsíců poté, co byly zrušeny.
Sami sebe zdiskreditovali, své více umírněné spojence a své rolnictvo, a tak se brzy komunistický režim radikálů v Táboře zhroutil. Pochodeň bouřlivého mystického komunismu byla však brzy opět pozvednuta sektou známou jako čeští adamité. Jako svobodní duchové předchozího století se adamité považovali za živoucí bohy, nadřazené Kristovi, jelikož Kristus zemřel, zatímco oni stále žili. (Bezchybná, avšak lehce krátkozraká logika.) Ve zvláštním rozporu je fakt, že byl zakladatel adamitů a dřívější kněz Petr Kániš zajat a upálen vůdcem husitského vojska Janem Žižkou. Adamité pojmenovali mrtvého Kániše Ježíšem a následně si za vůdce vybrali rolníka, kterého nazvali Adam-Mojžíš.
Nejenže byly pro adamity veškeré statky striktně společně vlastněny, ale manželství bylo považováno za ohavný zločin. Ve zkratce, promiskuita byla povinná, jelikož cudní byli nehodni vstoupit do mesiášského království. Každý muž si mohl vybrat jakoukoliv ženu a této volby muselo být uposlechnuto. Adamité také chodili většinu času nazí, čímž napodobovali původní stav Adama a Evy. Na druhou stranu byla promiskuita ve stejnou chvíli povinná i omezená, jelikož sex se mohl odehrát pouze se svolením vůdce Adama-Mojžíše.
Stejně jako ostatní radikální táborité považovali adamité za svou posvátnou misi vyhlazení všech nevěřících na světě, třímat meč, dokud krev nezaplaví svět do výše koňské uzdy. Byli Boží kosou, seslanou k setnutí a vyhlazení nespravedlivých.
Adamité našli útočiště před Žižkovo vojskem na ostrově na řece Nežárka, odkud zkoušeli štěstí a vysílali nájezdy přepadových oddílů, navzdory jejich malému počtu, aby naplnili svůj dvojí slib povinného komunismu a vyhlazení nevyvolených. V noci se vypravili na nájezd, jenž nazvali „svatou válkou“, aby ukradli všechno, na čem spočinou jejich ruce, a vyhladili své oběti. Věrni svému vyznání zabili každého muže, ženu i dítě, které dokázali objevit.
Nakonec vyslal Žižka sílu čtyř set cvičených žoldáků, kteří obsadili adamitský ostrov, a v říjnu 1421 komunu přemohl a zmasakroval ji do posledního člověka. Další pekelné království Boží na zemi bylo setnuto mečem.
Táboritská armáda byla pobita umírněnými husity v bitvě u Lipan v roce 1434 a od té doby táboritství upadalo a skrylo se do stínu. Avšak občas se místy objevilo, nejen v Čechách, ale i v Bavorsku a dalších německých zemích sousedících s Čechami. Scéna byla připravena pro Münzer-Münsterovský fenomén následujícího století.
[1] Také jako Joachim z Fiore, italsky Gioacchino de Fiore a latinsky Joachim de Floris, dle autora narozen 1145, což je vzhledem k doloženým životním událostem nepravděpodobné, pozn. překl.
[2] Autor se na tomto místě dopouští několika historických chyb, když píše o přejmenování Ústí nad Labem na Tábor dle Olivetské hory, kde byl Ježíšovi předpovězen druhý příchod, kde byl vzat na nebe a kde se očekávalo, že se znovu objeví, pozn. překl.