5.9. Radikální hugenoti
Kalvín započal svou reformaci po Lutherovi, avšak i tak se rychle rozběhla napříč západní Evropou a získala si nejen Švýcarsko, ale mnohem významnější holandské Nizozemí, hlavní obchodní a finanční centrum Evropy sedmnáctého století, a na krok se přiblížila vítězství ve Velké Británii a Francii. V Británi bylo kalvinismem ve formě presbyteriánské církve obsazeno Skotsko a kalvinistický puritanismus silně ovlivnil anglikánskou církev a téměř si v první polovině sedmnáctého století podmanil Anglii. Francie se během posledních čtyř dekád pachtila v nábožensko-politických válkách a kalvinisté známí jako hugenoti zde byli nedaleko od úspěchu. Přestože nekonvertovali více než 5 procent populace, byli hugenoti mimořádně vlivní mezi šlechtou a u mocných v severní a jihozápadní Francii.
Jan Kalvín stejně jako Luther kázal doktrínu absolutní poslušnosti a ne-odporu vůči řádně ustavené vládě, nehledě na to, jak zlá mohla být. Kalvínovi bojovně ladění přívrženci však v užívání si rostoucích ambic proti ne-kalvinistickým panovníkům vyvinuli ospravedlnění odporu vůči zlým vládcům. Učinili tak poprvé během padesátých let šestnáctého století „mariánští vyhnanci“ [1] ve Švýcarsku a Německu během vlády posledního katolického panovníka Anglie, královny Marie. Tato radikální tradice, včetně práva lidu na tyranicidu, byla vlastní hugenotům následujících desetiletí.
Podníceni hrůzou masakru na den Sv. Bartoloměje v roce 1572 vyvinuli hugenoti okamžitě libertariánské teorie radikálního odporu proti tyranii koruny. Mezi některé z nejpozoruhodnějších spisů patří například Fracogallia, kterou sepsal právník François Hotman (1524-1590) na konci šedesátých let 16. století a poprvé publikováná v roce 1573; anonymní Politické diskurzy (1574); a vrcholné dílo na konci sedmdesátých let 16. století Obrana svobody proti tyranům (Vindiciae Contra Tyrannos) (1579), kterou napsal Philippe du Plessis Mornay (1549-1623) [2]. Obhajoba tyranicidy se objevila zejména v Politických diskurzech, které tvrdě zaútočily na „takzvané teology a kazatele“ předpokládající, že nikdy nemůže právoplatně zabít tyrana „bez zvláštního zjevení od Boha“. Další hugenotští spisovatelé byli však v této choulostivé otázce mnohem více opatrní.
Hugenoti dále pokročili v před-lockeovské teorii nadvlády lidu, tři dekády před radikálním španělským scholastikem Juanem de Marianou. Zejména Hotman varoval, že předání moci lidu panovníkovi nemůže být nikdy trvalé či nezvratné. Na druhou stranu mají lidé a jejich vlastní těla právo na neustálý dohled nad panovníkem a stejně tak na vzetí jeho moci, a to kdykoliv. A nejen to, neustálou moc vládnout ze dne na den mají mít generální stavy. Hotman si generální hugenotské stavy pro toto vyznání získal zabalením jej do původních pojmů Jana Kalvína a jeho poněkud odlišné doktríny.
Hotmanův argument pro původní vládu lidu byl však striktně historický a brzy ho hrubě zkreslený prošpikovaly protiútoky královských autorů. Pro hugenoty bylo nezbytné opustit původní kalvínské zastání úplné občanské poslušnosti a vyvinout přirozenoprávní teorii původní nadvlády lidu, jež předcházela konsenzu o předání vlády královské moci. Ve zkratce museli hugenoti znovuobjevit a znovuocenit scholastickou tradici svých nenáviděných katolických nepřátel. A tak, v kontrastu s kazatelským stylem a zdůrazňováním božské vůle ze strany mariánských vyhnanců, psali Mornay a další hugenoti v logickém, scholastickém stylu a výslovně odkazovali na Akvinského a kodifikátory římského práva.
Stručně řečeno, jak píše profesor Skinner, v šestnáctém století neexistovala žádná „kalvinistická teorie revoluce“. Paradoxně byli průkopníky vývoje revoluční teorii vlády lidu francouzští kalvinisté, kteří se upevnili v přirozenoprávní tradici svých katolických předchůdců. [3]
Navíc se stali průkopníky konceptu nadvlády lidu, jenž je vždy k lidem připoutána a tedy si ji mohou kdykoliv od krále vzít zpět, pařížští ockhamitští scholastici, jako byl v raném patnáctém století Francouz Jean Gerson a v raném šestnáctém století Angličan Jan Mair.
Již jsme viděli jeden ze zhoubných důsledků učení Maxe Webera a jeho protestantské (tedy kalvinistické) etiky, jakožto tvůrce kapitalismu: opomenutí vzniku kapitalismu v katolické Itálii, stejně tak v Antverpách a jižním Německu. Dalším podobným weberovským omylem je populární pohled na kalvinismus jako na „moderní“ a revoluční, jako na tvůrce radikálního a demokratického politického myšlení. Avšak viděli jsme, že kalvinistické a protestantské politické myšlení bylo původně etatistické a absolutistické. Kalvinismus se stal revolučním a proti-tyranským pouze pod tlakem opozičních katolických režimů, které navrátily kalvinisty zpět k přirozenému právu a motivu nadvlády lidu v katolickém scholastickém myšlení.
Důležitým proudem nadvlády lidu se zabýval Theodore Beza (1519-1605), kalvínův přední žák a následník v Ženevě. Velký Beza, ovlivněn Hotmanem, publikoval v roce 1574 De jure magistratuum. Beza trval na tom, že přirozené právo odhaluje, že lidé logicky a časově předcházejí svým vládcům a tak politická moc pramení v lidských tělech. Je to „evidentní“, tvrdil Beza, že „lidé nepocházejí z vládců“ a nebyli jimi stvořeni. A tak se lidé původně rozhodli předat vládnoucí moc panovníkům. Vlivný radikální hugenotský pamflet Buditel (Le Reveille Matin) (1574) opakoval Bezovy argumenty. (Buditel byl pravděpodobně napsán eminentním francouzským právníkem Huguem Doneau.) Člověk nemůže být přirozeně ve stavu podřízenosti, tvrdil Buditel, jelikož „sdružení a skupiny lidé existovaly všude před vznikem králů“ a „dokonce dnes je možné nalézt lidi bez vládce, avšak nikdy vládce bez lidí.“ Pokud by člověk neměl být přirozeně svobodný, ale přirozeně otrokem, potom musíme absurdně uzavřít, že „lidé museli být stvořeni svými vládci“, přičemž je zjevné, že právě naopak „vládci jsou vždy výtvorem lidí“.
Jako obvykle i tento postoj jasně shrnul Philippe Du Plessis Mornay. „Nikdo,“ všimnul si, „není králem od přírody,“ a navíc a zejména „král nemůže vládnout bez lidu, zatímco lidé si mohou vládnout bez krále“. Tedy je zjevné, že lidé museli předcházet existenci králů či pozitivního práva, a pouze později podstoupit jejich nadvládě. Proto musí být lidskou přirozeností svoboda a musíme považovat svobodu za přirozené právo, které nemůže být nikdy ospravedlnitelně odňato. Jak řekl Mornay, všichni jsme „přirozeně svobodní, narozeni k nenávisti sloužit a hnáni touhou druhým spíše rozkazovat než dostávat rozkazy“. Dále v této před-lockeovské analýze lze tvrdit, že lidé museli ustoupit nadvládě k podpoře vlastního blahobytu.
V návaznosti na Jana Maira si byl Mornay jistý, že onen druh blahobytu, jenž se lidé snažili získat založením vlády, byla ochrana individuálních přirozených práv. Pro Mornaye bylo jako pro Maira „právo“ nad něčím svobodou držet a užívat, například právo držet věc jako vlastnictví. Lidé se vzdávají těchto práv ustavováním politických zřízení, které vytváří vědomě proto, aby získali větší ochranu pro svůj majetek. Tato práva na majetek obsahují přirozená práva každé na sebe samotného a své svobody. Vlády mají udržovat tato práva, avšak často se stávají tím hlavním, kdo je porušuje. Mornay opatrně zdůraznil, že lidé se při ustavování vlád nemohou vzdát své suverenity, kterou na vládce pouze delegovali. „Celý“ člověk je tedy nadále „větší než král a je nad ním“.
Na druhou stranu byli Mornay a další hugenoti ve svém revolučním radikalismu omezeni. Nejprve konzistentně s pohledem na zachování lidské suverenity jasně ukázali, že „lidmi“ nejsou ve skutečnosti lid jako celek, ale jejich „reprezentace“ v úřadech a generálních stavech. Lidé tak nezbytně „věnovali svůj meč“ těmto institucím a proto, „když mluvíme o lidech kolektivně, máme na mysli ty, kteří získali od lidu autoritu, to jest úřady pod králem… [a] shromáždění stavovské“. Nadto si v realitě tito domnělí zástupci udržují možnost vynucovat královské sliby, jelikož právo vynucovat je vlastnictvím „autorit, kteréžto mají v sobě moc lidu“.
K tomu bylo dle hugenotů suverénní právo pouze v lidech jako v celku a nikoliv v jedinci, a tak není nijak přípustné spáchat tyranicidu jako jednotlivec. Lidé jako celek jsou nad krále, ale král je nad každým jednotlivcem. Konkrétněji řečeno, jelikož suverenita spočívá na institucích řádně ustanovených shromáždění a úřadů, pouze tyto instituce ztělesňující suverénní moc lidu mohou právoplatně odporovat tyranii krále.
V několika krátkých letech 1580-1581 dosáhlo nejvyššího bodu povstání Holanďanů proti španělské vládě. V roce 1581 se v Antverpách objevil anonymní kalvinistický pamflet Skutečné varování, jenž tvrdil, že „Bůh stvořil lidi svobodné“ a že jediná moc nad lidem je taková, kterou lid sám udělil. Pokud král naruší podmínky své vlády, poté mají zástupci lidu právo a povinnost ho sesadit a „obnovit jejich původní práva“. Vůdce holandského povstání Vilém Mlčenlivý, vládce Oranžský přijal stejný pohled během těchto let, a to jak v díle Apologie představeném generálním stavům na konci roku 1580, tak v oficiálním Ediktu generálních stavů vydaných následujícího července. (Mělo by být poznamenáno, že Apologie byly z velké části napsány Mornayem a dalšími hugenotskými rádci.) Edikt prohlásil, že král Španělska „ztratil svou suverenitu“ a že Sjednocené Nizozemí je přinejmenším povinováno „v souladu s přirozeným právem“ vykonat své nesporné právo bránit se tyranii a „následovat takové prostředky“, jaké jsou nezbytné k zachování svých „práv, výsad a svobod“.
[1] Jde o vyhnance za vlády Marie I. Tudorovny, známé jako krvavá Marie, a historici odhadují, že šlo o 800 významných protestantů, pozn. překl.
[2] Také jako Philippe de Mornay du Plessis Marly, či Du-Plessis-Mornay nebo Mornay Du Plessis, pozn. překl.
[3] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. II, The Age of
Reformation (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), pozn. I., str. 321.