6.1. Vznik absolutistického myšlení v Itálii

Do dvanáctého století italské městské státy vyvinuly nový druh vlády, a to nový přinejmenším od starověkého Řecka. Místo obvyklého dědického panovníka v podobě feudálního vládce, jenž zakládal svou vládu na síti feudální nadvlády nad půdou, se italské městské státy staly republikami. Vládnoucí elita městských států v podobě obchodních oligarchů volila za vládce placeného byrokratického úředníka zvaného podesta, jehož doba úřadování byla krátká, a proto vládnul po vůli oligarchům. Tato forma městských republik začala v Pise v roce 1085 a rozšířila se do severní Itálie na konci dvanáctého století.

Od dob Karla Velikého v devátém století byli císaři Německá – či „Svaté říše římské“ – právoplatně vládci severní Itálie. Po několik století však bylo pravidlo pouze pro forma a městské státy byly de facto nezávislé. V polovině dvanáctého století byly italské městské státy nejvíce prosperujícími zeměmi Evropy. Prosperita znamenala neustálé pokušení loupit bohatství, a tak Frederick Barbarossa v roce 1154 započal dvě století opakovaných pokusů o obsazení měst v severní Itálii. Vpády skončily s jednoznačnou porážkou císaře Jindřicha VII. a jeho výpravy z let 1310-1313 a byly následovány potupným odstoupením a rozpuštěním císařské armády Ludvíka IV. Bavora v roce 1327.

Během těchto neustálých soubojů rostl mezi právními a politickými teoretiky v Itálii nakonec úspěšný hlas po odhodlání bránit se neoprávněným útokům Německých monarchů. Vyvinuli myšlenku, že národy mají právo bránit se císařským pokusům o podrobení jiných států – což se později začalo označovat za národní nezávislost, samostatné vládnutí nebo národní sebeurčení.

Během dvě století trvajícího konfliktu byl hlavním spojencem italských městských států proti Německému císařství papež, jenž byl v tomto období schopen poslat do boje papežské armády. Spolu s pomocí papežských armád městské státy odvrátily během třináctého století císařské síly a městské státy ke svému rostoucímu údivu začaly sledovat, že si papež začíná přiznávat právo na světskou vládu nad severní Itálií. A toto právo si pojistil papežskými armádami, které okupovaly velkou část Italského poloostrova.

Někteří teoretici si chvíli hráli s myšlenkou odmítnout Italskou politiku a podvolit se německému císaři, aby se zbavili papežské hrozby. Prominentem v této skupině byl slavný florentský básník Dante Alighieri, jenž projevil své pro-císařské a proti-papežské názory ve svém díle O jediné vládě [1], napsaném na vrcholu císařských nadějí pro výpravu Jindřicha VII v roce 1310. Konec císařské hrozby brzy nato však učinil tento obrat k císařství nepraktickým a pro většinu Italů nepřijatelným. A tak byla pro oligarchy italských městských států zapotřebí nová politická teorie. Taková teorie přiznávala právo sekulárního státu – téměř bez rozdílu u republiky či monarchie – vládnout z vůle neomezené mravy staré doby, ani často konkrétní autoritou katolické církve, jež by vedly k útokům na přirozená a lidská práva. Ve zkratce, italští oligarchové potřebovali teorii státního absolutismu, neomezené světské moci. Církev měla být okamžitě odsunuta do čistě teologických a „náboženských“ oblastí, zatímco světské záležitosti měly být úplně odděleny do rukou státu a jeho světské vlády. Šlo o doktrínu politique, která převládla v pozdním šestnáctém století ve Francii.

Jak jsme již viděli, italští oligarchové našli svou novou teorii ve spisech politického teoretika a univerzitního profesora Marsiglia z Padovy. Marsiglio tak může být považován za prvního absolutistu moderního západního světa a jeho Defensor Pacis (1324) za první velké vyjádření aboslutismu.

Přestože byl na západě Marsiglio zakladatelem teorie absolutismu, specifická forma jím oslavované politiky se stala brzy zastaralou, přinejmenším v Padově. Marsiglio byl zastáncem oligarchického republikanismu, avšak tato forma vlády se ukázala žít pouze krátce a z Padovy zmizela krátce po vydání jeho pojednání. Během druhé poloviny třináctého století se staly italské městské státy bojištěm mezi starými oligarchy, magnati, kteří bojovali za ponechání své moci, a nově zbohatlými popolani, kteří byli bez volebního práva, ale snažili se získat moc. Výsledkem bylo, že napříč severní Itálií druhé poloviny třináctého století – s počátkem ve Ferraře v roce 1264 – získával moc jeden člověk, jeden signor, jeden despota, jenž zavedl dědičné právo na sebe a svou rodinu. V důsledku toho byla znovuzavedena dědičná monarchie. Nebyli však nazýváni „králové“, jelikož by šlo o absurdně velkolepý titul pro vládce nad územím čítajícím jedno město, ale dávali si jiná jména: „věčný lord“, „genrál-kapitán“, „vévoda“ apod. Florencie byla jedním z mála měst, které byly schopné této nové vlně vlády jednoho muže odolat.

V roce 1328, čtyři roky po vydání Defensor Pacis, získala nad Padovou vládu rodina della Scala. Veronu převzali v 60. letech třináctého století a nyní, po mnoha letech bojů dokázal Cangrande della Scala převzít moc také nad Padovou. Novou tradici podlézavého obdivu k tyranům rychle ukázal prominentní padovský literát Ferreto de Ferreti (kolem 1326-1337) [2], jenž zavrhnul svůj předchozí republikanismus a složil dlouhou báseň v latině, Vzestup della Scala.

Dle Ferretiho přišel hrdinný Cangrande a přinesl mír a stabilitu do „turbulentní“ a rozervané Padovy. Ferreti uzavřel svou chvalořeč vyjádřením vroucí naděje, že následnící Cangrande della Scala budou „pokračovat v držení žezla po mnoho následujících let“.

[1] Někdy také jako O světovládě, v originále De monarchia, pozn. překl.
[2] Rok narození někdy uváděn jako 1324, pozn. překl.