6.7. Humanismus a absolutismus ve Francii

Ještě než se ve Francii usadil humanismus, francouzské politické myšlení bylo spíše středověké než absolutistické. Na konci svého života publikoval prominentní královský byrokrat, právník a duchovní Claude de Seyssel (kolem 1450-1520) pojednání o monarchii, v němž shrnul pohled na politiku po středověku. Monarchii francouzskou napsal ke smrti krále Ludvíka XII. v roce 1515 a představil ji novému králi, Františkovi I. Kniha byla vydána o čtyři roky později pod více sebevědomým názvem Velká monarchie francouzská a posléze mnohokrát vydána znovu.

De Seyssel se narodil v Savoji, vyučil se právníkem a sloužil králi Karlovi VIII. a králi Ludvíkovi XII. a později jako člen národního koncilu při početných událostech jako velvyslanec. Avšak navzdory své dlouhé službě v byrokracii a svému velkému obdivu k Ludvíkovi XII byl de Seyssel spíše konstitucionalistou než absolutistou. Tvrdil, že král je skutečně ve své oblasti absolutním, avšak tato oblast je vážně omezená sítí práv, jež mají ostatní v důsledku zvykových, přirozených a božských práv.

Naopak dlouhá vláda Františka I. (1515-1547) zaznamenala začátek vítězství absolutismu ve francouzském politickém myšlení. Tento nový trend byl zahájen předním francouzským humanistou Guillaumem Budé (1467-1540). Budé byl vysoce klasicky a právně vzdělaný, na počátku století cestoval po Itálii, kde se přiučil absolutismu a vrátil se zpět, aby v roce 1508 napsal tvrdý útok na scholastickou právní vědu v díle Anotace k pandektům. Nástup Františka I. v roce 1515 měl charakteristicky odlišný dopad na veterána de Seyssela a mladšího Budé. De Seyssel napsal své magnum opus jako návod mladému králi, aby konal skutky, o nichž byl přesvědčen, že jsou starým královským konstitucionalismem. Budé byl inspirován nástupem nového vladaře k napsání Vladařské instituce v roce 1519, v níž oslavoval potenciální absolutní velikost a moc nového krále.

V této francouzské formě knih rad králům vyvinul Budé myšlenku, tehdy ve Francii novou, že vladař je úplným a absolutním suverénem, jehož moc a síla nesmí být ničím limitována či zpochybňována. Budé pronesl, že vladař je kvazi-božskou osobou, mužem nezbytně nadřazeným všem ostatním. Zákony, které se vážou k jeho podřízeným, se na něj nevážou, jelikož zákony jsou pouze pro průměrné a rovné, nikoliv pro vladaře, jenž se blíží dokonalému ideálu člověka. Ve zkratce je vladař bohem mezi lidmi a zákonem samotným. Monarcha je tedy nadčlověk, sám je zdrojem a měřítkem veškeré spravedlnosti.

Budé tvrdil, že královy činy jsou vždy správné, jelikož „srdce krále se hýbe dle pudů a kmihů Boha, a král jimi vládne a přitahuje je ke svému potěšení, k podstoupení chvályhodných, ctnostných a pro sebe a svůj lid užitečných činů…“. Král vládnoucí božím právem a jednající z boží vůle potřebuje pouze rady filozofů, přičemž není třeba příliš představivosti, abychom si všimli, koho tím měl velký Budé na mysli v případě rad Františkovi I.

Budého práce byla humanisty a zejména právníky v následujících dekádách studována a rozpracována. Francouzští králové byli těmito vůdčími teoriemi své doby potěšeni a vesele je jali praktikovat. Byli v tom zásadně podporováni absolutistickými právníky, kteří se stali vysokými byrokraty ve službách krále. Dva z vůdčích právníků psali o vládě Františka I., Barthélémy de Chasseneux (1480-1541), jehož Katalog slávy světa byl vydán v roce 1529, a Charles de Grassaille, jehož Francouzské hody byly napsány roku 1538. Grassaille prohlásil, že král Francie je ztělesněním Boha a že všechny jeho činy jsou vedeny a směřovány Bohem, jenž skrze něj jedná. Král byl tedy Božím vikářem na zemi a žijícím zákonem. V určitém smyslu to Charles de Grassaille řekl – král je Bohem na zemi.

Právníci šestnáctého století také systematicky bořili zákonná práva všech korporací či společností, které ve středověku stály mezi jednotlivcem a státem. Nadále neexistovaly žádné zprostředkovatelské či feudální autority. Král je nad nimi absolutní a nechá je dle libosti vznikat či zanikat. Jak tedy jeden historik shrnul, co si myslel Chasseneux:

„Veškeré právní řády, tvrdil Chasseneux, náleží nadřazené autoritě vladaře; nikdo nesmí mít soudní pravomoc mimo vladařovy koncese a povolení. Moc vytvářet soudy přísluší vladaři a nikomu jinému; úřady a hojnosti z něj plynou jako z fontány.“ [1]

Nejdůležitější příspěvek k boření těchto struktur bránících vladařovi získat absolutní moc nad svými poddanými učinil nejslavnější právník své doby, Carolus Molineaus. Již jsme viděli Molineaovu kritiku prohibice lichvy v jeho Tractatus contractuum et Usuarum (1564). Mnohem důležitější bylo jeho magnum opus, svazek komentářů k francouzskému zvykovému právu Komentáře k pařížským zvykům (1539). Tato kniha učinila smrtelnou ránu středověkým právům a privilegiím prostředníků a umístila prakticky veškerou autoritu do rukou monarchy a jeho státu.

[1] William Farr Church, Constitutional Thought in Sixteenth-Century France: A Study in the Evolution of Ideas (1941, New York: Octagon Books, 1969), str. 53.