6.9. Jean Bodin - vrchol absolutistického myšlení ve Francii

Zatímco Montaigne ve Francii vydláždil cestu k převládnutí absolutistického myšlení, zakladatel nebo alespoň locus classicus francouzského absolutismu šestnáctého století je nepochybně Jean Bodin (1530-1596). Bodin se narodil v Angers a studoval právo na univerzitě v Toulouse, kde dvanáct let učil. Bodin se později vydal do Paříže a stal se právníkem a brzy jedním z předních rádců krále Jindřicha III. a taktéž jedním z vůdců etatistické strany politique, která králi přiznávala moc na jedné straně proti zásadovým militantním hugenotům a na druhé straně proti katolické lize.

Bodinovo nejdůležitější dílo je Šest knih Společenství (Les Six livres de la republique) (1576). Jde o možná nejrozsáhlejší dílo o politické filozofii, jaké kdy bylo napsáno, a rozhodně nejvlivnější knihu o politické filozofii z šestnáctého století. Vedle této práce Bodin vydal mnoho knih o penězích, právu, historické metodě, přírodních vědách, náboženství a okultismu. V Bodinově teorii absolutismu, napsané tváří v tvář výzvě hugenotské vzpoury, je myšlenka suverenity: nezpochybnitelná moc přikazovat ztělesněná v monarchovi vládnoucím nad zbytkem společnosti. Bodin charakteristicky definoval suverenitu jako „nejvyšší, absolutní a nekonečnou moc nad občany a poddanými ve společenství“. Pro suverenitu u Bodina bylo klíčové, že suverén sloužil pro společnost jako zákono-dárce a „podstata tvorby zákonů je příkaz – výkon vůle svázaný se silou“. [1]

Jelikož je suverén tvůrcem práva, musí být nad právem, které tak platí jen pro jeho poddané a nikoliv pro něj samotného. Suverén je tedy ten, kdo tvoří z chaosu a beztvarosti řád.

Suverén musí být navíc jednotný, musí být těžištěm příkazů ve společnosti. Bodin vysvětluje, že „vidíme podstatný bod suverenity majestátu a absolutní moci obecně v předkládání zákonů poddaným, bez jejich souhlasu.“ Suverén musí být nad právem, které vytváří, a stejně tak nad zvykovým právem či institucemi. Bodin vyzýval suverénního vladaře při rámování svých dekretů k následování Božího zákona, avšak bylo důležité, že žádné lidské jednání či instituce nemůže být použita k posouzení, zda vladař tuto boží cestu následuje, aby byl případně volán k zodpovědnosti.

Bodin však vladaře vyzýval, aby závisel na radách pouze malého počtu moudrých rádců, kteří domněle postrádají motivaci ve vlastním zájmu a mohou radit králi v otázkách zákonů pro veřejné dobro celého národa. Ve zkratce by měla úzká elita moudrých spolu se suverénem držet v pozadí moc, zatímco veřejně bude suverén vystupovat tak, jako kdyby byly vydávané dekrety pouze produktem jeho vlastní vůle. Jak píše Keohane, v Bodinově systému je „monarchova závislost na svých rádcích zakrytá působivou a uspokojující fikcí, že právo je tvořeno jednou dobrotivou absolutní nadlidskou vůlí…“ [2]

Není úplně přitažené za vlasy uzavřít, že soudní politik a právník Bodin se sám viděl v pozici jednoho z těchto mudrců, kteří zpoza jeviště řídí vládu. Platónův ideál kombinace filozofa-krále byl přetvořen do více realistické a pro Bodina bližší cíl filozofa, jenž krále vede. A to vše zabalené do iluzorního předpokladu, že tento filozof nemá žádný vlastní zájem na penězích či moci.

Bodin také zamýšlel širokou roli pro různé skupiny, které se měly vlády nad společenstvím účastnit, stejně jako pro byrokraty a úředníky. Klíčové bylo, že byli všichni podřízení králi.

Je často pravdou, že političtí analytici jsou nejostřejší v odkrývání chyb systému, se kterými nesouhlasí. Jeden z Bodinových nejbystřejších vhledů byl rozbor historických lidových demokracií. Bodin upozornil, že „pokud rozpáráme všechny lidové státy, které kdy byly“ a blízce prozkoumáme jejich skutečný stav, zjistíme, že domnělá moc lidu byla vždy mocí úzké oligarchie. Bodin napsal, že v realitě je vláda vždy vykonávána oligarchií, které „lid slouží pouze a jen jako maska.“ Tím předeslal vnímavé teoretiky devatenáctého století, kteří se mocí elity či vládní třídy zabývali, jako byl Robert Michels, Gaetano Mosca nebo Vifredo Pareto.

V Bodinově agendě absolutní moci je však zajímavá trhlina, lacuna. Tato lacuna tkví ve vždy klíčové oblasti praktického výkonu státní moci, ve zdanění. Ve čtrnáctém století jsme viděli, že francouzští monarchové měli žít ze svých šlechtických rent a cel, zatímco daně měly být užívány pouze s nevolí a v případech nouze. V raném šestnáctém století však byl ve Francii klasický despotický systém daní a dokonce i královští a absolutističtí teoretici se zdráhali monarchovi neomezenou moc danit vzít. V pozdním šestnáctém století jak hugenoti, tak katolická liga hořce odsoudili královskou arbitrární moc danit jako zločin proti společnosti. Výsledkem bylo, že se Bodin a jemu blízké politiques zdráhali hrát do karet královských soupeřů. Stejně jako francouzští autoři před ním však Bodin nekonzistentně přiznává právo na soukromé vlastnictví a potvrzuje neplatnost královského danění poddaných bez jejich souhlasu: „Není v moci žádného vladaře na celém světě, aby dle libosti uvaloval na lid daně, stejně jako kdyby někomu bral jeho statky…“ Bodin však u „souhlasu“ jen stěží mluví o nějakém absolutním či radikálním souhlasu, naopak byl spokojen i s existujícím formálním souhlasem generálních stavů.

Bodinovy vlastní činy v pozici zástupce Vermandois na setkání generálních stavů v Blois (1576-1577) empaticky zdůraznily aspekt omezených daní v jeho pohledu na suverenitu. Král navrhul nahradit tehdejší soustavu různých daní za stupňovanou daň z příjmu bez výjimek (něco, co bychom dnes nazvali „rovnou daní se skoky“). Je zajímavé, že šlo o téměř precizní kopii systému navrženého o a veřejně obhajovaného o chvíli dříve Bodinem. Avšak Bodinův nesouhlas s královským návrhem ukázal, jak moc byl vzhledem k vládě realistický. Poznamenal, „že králi nelze věřit, když říká, že tato daň nahradí všechny poplatky, pomoci a berně. Spíše je pravděpodobnější, že král ji plánuje jako jen další daň“. [3] Bodin se také účastnil vnímavé úrokové analýzy toho, proč se zástupci Paříže ujali podpory nových a vyšších daní. Ukázal, že Pařížané nedostali ze svých vládních dluhopisů určitou dobu žádné úroky a doufali, že vyšší daně by pomohly králi tyto platby obnovit.

Jean Bodin se úzkostlivě snažil zabránit králi, aby začal absolutní válku proti hugenotům, a tak vedl stavy k zablokování nejen plánu na jednu daň, ale také na další nouzové příspěvky králi. Bodin ukázal, že „dočasné“ příspěvky se často stávají trvalými. Také krále a jeho poddané varoval, že „je nelze nalézt častější příčiny nepokojů, bouří a ničení společenství, než jsou vysoké daně a prebendy.“

Mezi absolutistickými autory a zastánci absolutního státu po Bodinovi bylo v sedmnáctém století se veškeré váhaní či zdrženlivost v otázce středověkého odkazu v podobě striktně omezeného zdanění odsouzeno k zániku. Neomezená státní moc byla velebena.

Ve více ekonomické sféře teorie peněz byl Bodin, jak jsme viděli výše, dlouho historiky považován za průkopníka kvantitativní teorie peněz (lépe řečeno přímého vlivu nabídky peněz na ceny) ve svém díle Odpovědi na Paradoxy M. de Malestroit (1568). Malestroit přisoudil nezvyklé a chronické zvyšování cen ve Francii zlehčování, avšak Bodin daný případ popsal jako důsledek zvyšování nabídky drahého kovu z Nového světa. Viděli jsme však, že kvantitativní teorie byla známá již od scholastika čtrnáctého století Jeana Buridana a Mikuláše Koperníka v raném století šestnáctém. Zvýšení množství drahého kovu z Nového světa jako důvod zvyšování cen byl spatřen o tucet let dříve eminentním španělským scholastikem Martinem de Azpilcueta Navarrem. Vysoce vzdělaný Bodin určitě Navarrovo pojednání četl, zejména když Navarrus přednášel generaci před Bodinem na univerzitě v Toulouse. Bodinova originalita by tak měla být přijímána velmi opatrně. [4]

Jean Bodin byl také prvním teoretikem, který si všimnul vlivu společenských vůdců na poptávku po statcích a tedy na jejich cenu. Lidé, tvrdil „ctí a zvyšují na ceně vše, co mají rádi velcí páni, přestože dané věci nemají samy o sobě velkou hodnotu“. Poté převáží snobský efekt a „páni vidí, že mají poddaní přebytek věcí, kteří mají sami rádi“. Páni poté „začnou zavrhovat“ tyto statky a jejich cena klesne.

Navzdory početným pronikavým ekonomickým a politickým vhledům byl Bodin ultra-ortodoxním v pohledech na lichvu a ignoroval práci svého téměř současníka Du Moulina a také španělskou scholastiku. Úrok byl dle Bodina zakázán Bohem a tím to končí.

[1] Nannerl O. Keohane, Philosophy and the State in France: the Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), str. 70.
[2] Nannerl O. Keohane, Philosophy and the State in France: the Renaissance to the Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1980), str. 75.
[3] Martin Wolfe, The Fiscal System of Renaissance France (New Haven: Yale University Press, 1972), str. 162.
[4] V roce 1907 Bodinův následovník napsal, že prvním autorem, který popsal vliv dovozu drahých kovů z Nového světa na evropské ceny byl Francouz Noël du Fail v roce 1548.