7.1. Merkantilismus jako ekonomický aspekt absolutismu

Na začátku sedmnáctého století začal královský absolutismus vítězit po celé Evropě. Avšak král (nebo v případě italských městských států nějaký nižší vladař) nemohl vládnout sám. Musí vládnout skrze hierarchicky uspořádanou byrokracii. A tak byla vláda absolutismu vytvořena skrze množství spojenectví mezi králem, šlechtou (která se skládala většinou z velkofeudálních či post-feudálních vlastníků půdy) a různými skupinami velkoobchodníků či obchodníků. „Merkantilismus“ je jméno, které politicko-ekonomickému systému absolutního státu mezi šestnáctým a osmnáctým stoletím dali historici z raného devatenáctého století. Merkantilismus byl různými historiky a pozorovateli nazýván „systémem budování moci či státu“ (Eli Heckscher), systémem systematických státních privilegií, zejména podpora exportu či omezování dovozů (Adam Smith) či chybný soubor ekonomických teorií včetně ochranářství a domnělé nezbytnosti hromadění zlata v zemi. Ve skutečnosti byl merkantilismus tímhle vším; byl to systém budování státu, státních privilegií a tím, co bychom mohli nazvat „státně-monopolním kapitalismem“.

Merkantilismus jako ekonomický aspekt státního absolutismu nutně potřeboval systém budování státu, velké vlády, masivních královských výdajů, vysokých daní, (zejména v pozdním sedmnáctém století) inflace a zadlužených financí, války, imperialismu a sílícího národního státu. Ve zkratce šlo o politicko-ekonomický systém velmi podobný tomu dnešnímu s nedůležitou výjimkou v tom, že dnes je hlavním zájmem ekonomiky spíše velkoprůmysl než obchod. Avšak státní absolutismus znamená, že stát si musí kupovat a udržovat spojence mezi ekonomicky mocnými skupinami a také jim poskytovat prostor pro vylobbování speciálních výsad.

Jacob Viner o tom dobře píše:

„Není pravdou, jak se nás někteří současní obdivovatelé ctností merkantilismu snaží přesvědčit, že zákony a proklamace byly výhradně výsledkem ušlechtilého zápalu za silný a velkolepý národ, namířený proti sobectví ziskuchtivých kupců. Naopak byl výsledkem soupeření zájmů různých úrovní váženosti. Každá skupina, ekonomická, společenská či náboženská, konstantně vyvíjela tlak na legislativu pro svůj vlastní zájem. Rozpočtové požadavky koruny byly vždy důležité a obecně hlavní podstatou obchodního zákonodárství. Diplomatické úvahy hrály v ovlivňování zákonů také roli, stejně jako touha koruny udělovat zvláštní výsady, con amore, svým oblíbencům, či jim je prodávat, nebo nechat zájemce o jejich udělení předhánět se v uplácení.“ [1]

V oblasti státního absolutismu bylo udělování zvláštních výsad obsaženo ve vytvoření udělovaných či prodávaných výsadních „monopolů“, tj. výsadních práv, udělených korunou, k výrobě či prodeji daného zboží či služby v určité oblasti. Tyto „monopolní patenty“ byly buď prodávány či věnovány spojencům koruny či těm skupinám obchodníků, které pomáhaly králi vybírat daně. Výsady byly buď k prodávání v určité oblasti, jako v případě různých východoindických společností, které získaly v každé zemi monopolní právo pro obchod se vzdáleným východem, nebo vnitřní, jako bylo v Anglii udělení výsadního práva vyrábět hrací karty jedné osobě. Výsledkem bylo zvýhodnění jedněch obchodníků na úkor jejich potenciálních konkurentů a masy anglických spotřebitelů. Nebo stát kartelizoval řemeslnou výrobu a průmysl a tím stmelit spojenectví donucením všech výrobců spojit se a poslouchat nařízení privilegovaných městských cechů.

Mělo by být poznamenáno, že nejvíce prominentní aspekty merkantilistického hospodářství, daně, zákazy importů a podpory exportů, byly částí a součástí tohoto systému státních monopolních výsad. Dovozy byly podřízeny zákazům či ochranných clům, čímž byla zprostředkována výsada domácím kupcům či řemeslníkům; vývozy byly dotovány ze stejného důvodu. Pozornost v prozkoumávání merkantilistických myslitelů a autorů by neměly být omyly jejich domnělých ekonomických „teorií“. Teorie bylo to poslední, na co mysleli. Byli, jak je nazval Schumpeter, „úřední rádci a pamfletáři“ a měli bychom ještě přidat lobbisté. Jejich „teorie“ byly jen propagandistické argumenty, které jim i přes své chyby či kontradikce mohly přihrát kousek lupu státního aparátu.

Jak napsal Viner:

„Merkantilistická literatura… byla v hlavních spisech složená pro nebo o „obchodnících“ či podnikatelích, kteří měli obvykle schopnost identifikovat svůj vlastní zájem se zájmem národa… Velká část merkantilistické literatury se sestává ze spisů, které byly částečně či úplně, upřímně či skrytě konkrétními prosbami pro konkrétní ekonomické zájmy. Svoboda pro ně, omezení ostatních, to byla podstata obvyklého politického programu v merkantilistických spisech obchodnického autoritářství.“ [2]

[1] Jacob Viner, Studies in the Theory of International Trade (New York: Harper & Bros, 1937), stránky 58-59.
[2] Jacob Viner, Studies in the Theory of International Trade (New York: Harper & Bros, 1937), str. 59.