7.4. Merkantilismus v Anglii: textilie a monopoly

V šestnáctém století započala Anglie svůj drtivý běh na ekonomický a průmyslový vrchol. Anglická koruna odpověděla snahou zbrzdit vývoj merkantilistickými zákony a regulacemi, avšak z mnoha důvodů se její intervencionistické vyhlášky ukázaly jako nevynutitelné a její záměry tak byly zmařeny.

Surová vlna byl po několik století nejdůležitějším anglickým produktem a to i v oblasti vývozu. Vlna byla nejvíce vyvážená do Vlámska a do Florencie, kde se z ní dělaly drahé šaty. Během raného čtrnáctého století dosáhl rozkvétající obchod s vlnou ročního objemu vývozu ve výši 35 tisíc pytlů. Přirozeně na scénu vstoupil stát a začal danit, regulovat a omezovat. Hlavní rozpočtovou zbraní k budování anglického národního státu byla „libráž“ [1], daň z vývozu vlny a clo na dovoz vlněných látek. Libráž stále rostla, aby bylo z čeho platit neustálé války. V 40. letech čtrnáctého století udělil král Eduard III. monopolní právo na vývoz vlny malé skupince obchodníků výměnou za jejich souhlas s vybíráním daní z vlny královským jménem. Monopolní výsada sloužila k odstranění italských a jiných zahraničních obchodníků, kteří vývozu vlny dříve dominovali.

V 50. letech čtrnáctého století však tito monopolní obchodníci zkrachovali a král Eduard nakonec problém vyřešil rozšířením monopolní výsady na skupinu několik set lidí, nazývanou „Merchants of the Staple“ [2]. Veškerý vývoz vlny musel jít skrze dané město pod kontrolou staplerů a následně musela být vlna dovezena na dané místo na kontinentu, což bylo na konci čtrnáctého století tehdy Angličany ovládané Calais. Monopol staplerů se nevztahoval na Itálii, avšak vztahoval se na Vlámsko, které bylo hlavním cílem vývozu anglické vlny.

Stapleři se brzy naučili užívat svou monopolní výsadu časem a všemi monopolisty prověřeným způsobem – vynucovali si nižší ceny u producentů vlny a vysoké ceny pro importéry z Calais a Vlámska. V krátkém období šlo o systém, který byl pro staplery poměrně výhodný, jelikož byli schopni si vydělat více, než co museli platit králi, avšak v dlouhém období byl anglický obchod s vlnou navždy ochromen. Umělé narušení rozdílu mezi domácí a zahraniční cenou vlny odradil výrobce anglické vlny a utrpěla také zahraniční poptávka. V půlce patnáctého století spadl průměrný roční vývoz vlny až na pouhých 8 tisíc pytlů.

Pro Angličany (mimo krátkodobého zisku krále Eduarda a staplerů) bylo jediným pozitivem této katastrofální politiky nezáměrný podnět k růstu anglické produkce vlněných látek. Angličtí výrobci látek mohli těžit z uměle nízké ceny anglické vlny a uměle vysoké ceny zahraniční vlny. Trh se zase jednou postavil v tomto nekonečném kličkovacím souboji s mocí znovu na nohy. V polovině patnáctého století se v Anglii a zejména na západě, kde rychlé řeky umožnily valchováním vyrábět plstěné látky a Bristol sloužil jako hlavní vstupní a výstupní přístav, hojně vyráběla luxusní a drahá plátna příze.

Během vrcholného šestnáctého století se v Anglii objevila nová forma výroby vlněných látek a brzy začala v textilním průmyslu převládat. Šlo o „nová sukna“, česané příze, levnější a lehčí látky, které bylo možné vyvážet do teplejších oblastí a více se hodily k barvení a dekoracím, jelikož každý jednotlivý pramen vláken byl v látce vidět. Jelikož výroba česané příze nebyla prováděna valchováním, výrobny sukna nemusely být situovány u proudící vody, a tak začaly nové textilní dílny vznikat všude po kraji kolem Londýna a také v městech jako Norwich či Rye. Londýn byl největším trhem s látkami a tak se náklady na převoz snížily a navíc byl jihovýchod centrem chovu ovcí s hrubou a dlouho vlnou vhodnou zejména právě pro výrobu česané příze. Nové venkovské podniky kolem Londýna také umožnily najmout protestantské řemeslníky, kteří utekli před náboženským pronásledováním z Francie a Nizozemí. Nejdůležitější bylo, že odchod na venkov či do nových měst umožnil rozšiřujícímu se a inovativnímu textilnímu průmyslu uniknout tvrdým cechovním omezením a neměnící se technologii starých měst.

Nyní bylo v porovnání s několika tisíci o dvě století dříve vyváženo ročně přes 100 tisíc pláten, a tak se do odvětví dostaly sofistikované inovace v oblasti výroby a marketingu.  Kupci vymysleli „nákladnický systém“, kdy byli řemeslníci placeni za kupcem od kusu. Navíc se objevili zprostředkovatelé v marketingu, zprostředkovatelé obchodu s přízí mezi přadlenami a tkalci a soukeníci, kteří se specializovali na prodej na konci tohoto výrobního řetězce.

Když řemeslníci ze starých měst viděli růst nové efektivní konkurence, obrátili se na státní aparát, aby s ní zatřásl.

Jak to řekl profesor Miskimin: „Jak se v evoluční době často stává, staré zájmy se obrátí ke státu s žádostí o ochranu před inovativním prvkem ve svém odvětví a žádají regulaci, která by jejich tradiční monopol zachovala.“ [3]

Anglická vláda odpověděla skrze Tkalcovský zákon roku 1555, jenž drasticky omezil počet stavů na podnik mimo města až na jeden či dva. Početné výjimky však dopad zákona utlumily a také další regulace v podobě maximálních mezd omezující konkurenci tak, aby zachovala starý tkalcovský průmysl, byla neúspěšná z důvodu nedostatečného vynucování. Anglická vláda se tak ve snaze o podporu a utužení starého systému městských cechů a vyloučení konkurence obrátila k alternativě. Ale podařilo se jí staré tkalcovské podniky jen izolovat a urychlit jejich zkázu. Nové venkovské podniky a zejména ty na česanou přízi byly totiž mimo cechovní jurisdikci. Královna Alžběta tak přešla národní úroveň a v Statue of Artificers z roku 1563 [4] posílila moc národního státu daleko za hranice cechů. Počet učňů na mistra byl zásadně omezen, což mělo omezit růst jakéhokoliv podniku, úmyslně průmysl kartelizovat a omezit konkurenci. Počet učňovských let, než se mohl učeň stát mistrem, byl všeobecně prodloužen na sedm let a po celé Anglii se pro učně zavedly maximální mzdy. Ze zákona těžili nejen staré neefektivní městské cechy, ale také velkostatkáři, kteří přicházeli kvůli novému a dobře platícímu odvětví o zemědělské pracovníky. Jedním z veřejných cílů zákona byla povinná plná zaměstnanost, kdy byla práce směřována dle systému „priorit“ – nejvyšší prioritu určoval stát, jenž se pokoušel nutit pracovníky zůstat v zemědělství a neopouštět ho pro třpytivé příležitosti jinde. Pro vstup do obchodní či profesní oblasti bylo na druhou stranu nutné podstoupit několik stupňů kvalifikací, což těšilo různá zaměstnání, která se tímto krokem kartelizovala, zatímco velkostatkáři byli potěšeni, že mají pracovníky, kteří byli nuceni zůstat na polích za nižší mzdu, než kterou by dostali jinde.

Kdyby byl Statue of Artificers byl silně vynucován, průmyslový růst by mohl v Anglii navždy skončit. Naštěstí však byla Anglie více anarchická než Francie a zákon se příliš nevynucoval, zejména tam, kde to bylo nejdůležitější, tedy v nově a rychle rostoucím odvětví česané příze.

Nejenže byl venkov mimo dosah městských cechů a jejich spojence v podobě národního státu, avšak také rychle rostoucí Londýn, kde zvyk kázal, že jakýkoliv člen cechu může obchodovat s čímkoliv a žádný cech nemůže omezovat žádnou výrobu.

Londýn byl pro česanou přízi velkým vývozním centrem, zejména pak do Antverp, což bylo způsobeno jeho enormním růstem během šestnáctého století. Populace Londýna rostla během století třikrát rychleji než zbytek Anglie, konkrétně z 30 až 40 tisíc na začátku šestnáctého století až na čtvrt miliónu na začátku dalšího.

Londýnští obchodníci však nebyli s volnotržním vývojem spokojeni a na trh si začala svítit moc. Zejména začínali sahat po monopolu na vývoz. V roce 1486 vytvořilo město Londýn „Společenství obchodních cestovatelů Londýna“, které přiznávalo výhradní právo na vývoz příze svým členům. Provinční obchodníci (mimo Londýn) museli za vstup platit vysoké poplatky. O jedenáct let později král a parlament vyhlásili, že každý obchodník vyvážející do Nizozemí musí zaplatit Obchodním cestovatelům poplatek a poslouchat jejich omezující regulace.

V polovině šestnáctého století stát monopol Obchodních cestovatelů utužil. Nejprve byli v roce 1552 hanzovní obchodníci zbaveni svého dávného práva vyvážet látky do Nizozemí. O pět let později byly na dovoz látek uvaleny zvykové povinnosti, čímž bylo domácím obchodníkům s látkami uděleno ještě více zvláštních výsad a koruna si s nimi utužila své finanční vazby. Nakonec bylo v roce 1564 za vlády královny Alžbety znovu ustaveno Společenství obchodních cestovatelů pod ještě tužší a více oligarchickou kontrolou.

V pozdním šestnáctém století však začali mocní Obchodní cestovatelé upadat. Anglická válka se Španělskem a španělským Nizozemí pro ně znamenala ztrátu Anverp a na sklonku století byli formálně vyloučeni z Německa. Anglický monopol na vývoz vlny do Nizozemí a na Německé pobřeží byl nakonec zrušen po revoluci roku 1688.

Je poučné poznamenat, co se stalo tištěnému kaliku v Anglii ve srovnání s potlačením tohoto odvětví ve Francii. Mocné vlnařské odvětví zařídilo zákaz dovozu kalika do Anglie v roce 1700, kolem deseti let po Francii, avšak v případě Anglie byly stále povolené domácí výrobny. Ve výsledku se začaly domácí výrobny hnát kupředu, a když zájmy výrobců vlny dokázaly uvalit zákonem (Calico Act) z roku 1720 zákaz užívání kalika, byl už domácí kalikový průmysl silný a mohl pokračovat ve vývozu svého zboží. Mezitím pokračovalo pašování kalika i domácí užívání, to vše bylo poháněno faktem, že zákaz nebyl v Anglii ani vzdáleně tak přísně vynucovaný, jako tomu bylo ve Francii. V roce 1735 získala anglická bavlna výjimku a mohl se vyrábět a užívat tzv. barchet, látka z bavlny a lnu, jednoznačně nejoblíbenější druh kalika v Anglii. Ve výsledku mohl v Anglii osmnáctého století domácí průmysl s bavlněnými látkami růst a vzkvétat.

Během anglického merkantilismu se stalo prominentním všudypřítomné udělování monopolních výsad – výhradního práva vyrábět a prodávat jak na domácím, tak na zahraničním trhu. Tvorba monopolů dosáhla svého vrcholu za vlády královny Alžběty (1558-1603) v druhé polovině šestnáctého století. Slovy historika profesora S. T. Bindoffa: „…tento omezující princip podobně jako nějaká obří chobotnice obepnul svá všeobjímající chapadla kolem mnohých odvětví domácího obchodu a výroby“ a „v poslední dekádě Alžbětiny vlády bylo jen máloco obvykle užívané – uhlí, mýdlo, škrob, železo, kůže, knihy, víno, ovoce – nepostižené monopolními patenty“. [5]

Brilantním vyprávěním Bindoff přibližuje, jak lobbyisté skrze lákadlo peněžního zisku získavali královské dvořany na stranu svých petic za udělení monopolních výsad: „jejich pomoc byla obvykle jen pouhou epizodou ve velké hře o ukořistění postavení a bohatství, která neustále kroužila kolem trůnu a ovlivňovala jeho kroky.“ Jakmile získali monopolisté své výsady, získali s nimi ozbrojenou moc státu s jeho mocí nalézt a ukořistit cokoliv, již využívali k odstranění všech druhů nově nezákonné konkurence. Jak píše Bindoff:

„Obchodníci s ledkem v rámci monopolu na střelný prach rozkopávali všechny domy a hledali dusičnany hnojenou půdu, jelikož dusík byl jejich hlavním materiálem. Poskoci monopolu na hrací karty činili nájezdy na obchody, kde hledali karty bez kolku a pod hrozbou vzdáleného soudu je zastrašovali, aby se přiznali ke svým zločinům. Povolení k prohlídce tak bylo pro monopolisty nezbytným pomocníkem k odstranění konkurence a možnosti volně si nastavovat cenu svého zboží.“ [6]

Výsledkem tohoto vypuzení konkurence bylo, jak lze očekávat, snížení kvality a zvýšení cen, někdy až o 400 procent.

Anglie byla předně zemí monopolů společností zahraničního obchodu, které si rozdělily planetu. Praotcem anglických společností zahraničního obchodu byla Muscovy Company založená roku 1553 s monopolní výsadou pro obchod s Ruskem a Asií skrze bělomořský přístav v Archangelsku.  V pozdních 70. letech a na začátku 80. let 16. století udělila královna Alžběta  obchodní privilegia hrstce nových monopolistů, jakými byly Barbary Company, Eastland Company nebo Levant Company. Za každou z těchto společností stála malá skupina politicky mocných mužů dříve soustředěných kolem Muscovy Company. Muscovy Company měla na čas monopol na objevování Severní Ameriky a obchod s ní. Navíc když byl v pozdních 80. letech 16. století obchod Muscovy Company s Ruskem citelně poškozen kozáckým narušením povolžské obchodní cesty z Asie, založili lidé z vedení Muscovy Company v roce 1581 Tureckou společnost a Benátskou společnost pro obchod s Indií. Tyto dvě společnosti se v roce 1592 spojily v Levant Company, jež si užívala monopolní výsady pro obchod s Indií skrze Levantu a Persii.

Jako mocná nit se skrze tyto vzájemně propojené monopolní společnosti vinulo jméno sira Thomase Smithe (1558-1625) a jeho rodu. Smithův děda Andrew Judd byl hlavním zakladatelem Muscovy Company. Jeho otec sir Thomas Smith sr. (1514-1577) byl obhájce a architekt tudorovského systému královského absolutismu, vysokých daní a ekonomických omezení. V 90. letech 16. století byl mladší Smith guvernérem – hlavou – doslova každé monopolní společnosti zaměřené na zahraniční obchod a kolonizaci. Mezi nimi byla Muscovy Company, která držela monopolní právo na kolonizaci Virginie. Vrcholem Smithovy kariéry však vedle všech jeho dalších postů bylo získání místa guvernéra mocné Východoindické společnosti založené v roce 1600 s monopolem na veškerý obchod s východní Indií.

[1] Anglicky poundage, daň z libry váhy, pozn. překl.
[2] Staple je odvozené z latiny ze stejného základu, jako stable, stabilní. Šlo tedy o skupinu obchodníků, udržujících „stabilitu“ na trhu. Těmto obchodníkům se také říkalo Staplers, stapleři. Pozn. překl.
[3] Harry A. Miskimin, The Economy of Later Renaissance Europe: 1460-1600 (Cambridge: Cambridge University Press, 1977), str. 92.
[4] Někdy se také uvádí rok 1562, pozn. překl.
[5] S.T. Bindoff, Tudor England (Baltimore: Penguin Books, 1950), str. 228.
[6] S.T. Bindoff, Tudor England (Baltimore: Penguin Books, 1950), str. 291.