8.4. Výstřední básník Antoine de Montchrétien
[Tento článek je kapitolou knihy Murrayho N. Rothbarda „Ekonomické myšlení před Adamem Smithem: Dějiny ekonomického myšlení pohledem Rakouské školy“. Všechny dosud vydané kapitoly naleznete v sekci Literatura.]
Básník a dramatik Antoine de Montchrétien (kolem 1575-1621) je jednou z nejbizarnějších postav dějin ekonomického myšlení. Narodil se ve Falaise v Normandii a vyrostl v rodině ze střední třídy, jeho otec byl pravděpodobně lékárníkem. Chodil do moderní školy v Caen a ve 20 letech začal psát poezii a tragédie, z nichž některé, jako je Hector nebo L'Ecossaise, jsou dodnes považovány za klasiku francouzské literatury. Ve 30 letech se Montchrétien zapletl do pobuřujícího souboje a uprchl do Anglie. Po cestě do Holandska se vrátil kolem roku 1610 do Francie a vzal si bohatou normanskou vdovu, která mu financovala začátky v obchodu s nářadím. Později založil v Ousson-sur-Loire továrnu, ve které vyráběl nože a kosy.
V roce 1615 vydal čtyřicetiletý Antoine de Montchrétien své první a poslední ekonomické dílo Traicté de l’Oeconomie Politique (Pojednání o politické ekonomii). Kniha se vyznačovala pouze svým názvem, jelikož to bylo poprvé v dějinách, kdy se objevilo spojení „politická ekonomie“. Pojednání je nesourodým a neorganizovaným souborem úvah o ekonomických zdrojích země a výzvou oběma vládcům Francie (mladému králi Ludvíkovi XIII. a jeho regentce a královně matce Marii Medicejské), aby zavedli řád a pravidla pevnou rukou a rozšířili velkolepost jejich národního státu, Francie. Jak říká Charles Cole, jeho kniha „je z velké části založena na nevysloveném předpokladu, že jednou z hlavních funkcí vlády je řízení a směrování ekonomického života země a je výzvou vládcům k větší aktivitě v ekonomických otázkách.“ [1] Jedna věta z onoho díla přiblíží jeho podstatu: „Vaše Výsosti drží velký stát, na příjemném místě na zemi, oplývající bohatstvím, rozkvétajícím v lidech, mocný v dobrých a silných městech, nezranitelný v boji a nejvyšší svou slávou“. Vše, co Francie potřebuje, myslel si Montchrétien, je „řád“: „Řád je entlechie státu.“ [2]
Domnělá potřeba v podobě státem budovaného řádu byla blízce spjata s montaignovským klamem: „Říká se, že nikdo nemůže nic ztratit, aniž by někdo jiný získal. To jest pravdou a v oblasti obchodu více, než kdekoliv jinde.“
Dle Montchrétiena měla francouzská koruna zejména regulovat a posilovat výrobu a obchod, především manufaktury, aby se Francie mohla stát soběstačnou. Cizí zboží a zahraniční manufaktury měly být z Francie vyhnány. V té době bylo nizozemským lněným výrobcům umožněno působit ve Francii – to musí skončit. Anglické textilky by měly být zakázány. Francie musí být soběstačná v hedvábí, tvrdil Montchrétien, a fiasko hedvábných dotací za vlády Jindřicha IV. bylo způsobeno pouze kvůli tomu, že král pomoci nevěřil. Navíc, jelikož „vše cizí nás kazí“, měly být zakázány zahraniční knihy, protože jsou „jedem v našich duších“ a „kazí naše mravy“.
Montchrétien nezanedbal ani vlastní obchod. Bylo národní tragédií, varoval, že německé kosy vytlačují francouzské, ačkoliv francouzské kosy jsou lepší. Jeden by se divil, proč byli francouzští spotřebitelé natolik zvrácení, že preferovali ty německé – pokud tedy samozřejmě nebyly levnější.
Zahálka byla dle Montchrétiena špatná a musí být odstraněna i silou, pokud je to nezbytné. Člověk je dle něj narozen k životu v neustálé práci a stát by tak měl skrze svou politiku zajistit, že žádná část obyvatelstva nebude bez práce. Volné ruce jsou rukama ďábla, zahálka podkopává sílu mužů a cudnost žen. Zahálka je jednoduše matkou všeho hříchu. Stejně jako pro mnoho dalších merkantilistů i pro Montchrétiena znamenala plná zaměstnanost nucenou práci.
Nejpronikavějším motivem Montchrétienova díla je jeho hluboká a pevná nenávist a odpor vůči cizincům, jejich dováženému zboží a jejich osobám. Cizinci, hřímal, „jsou pijavice, které se přisály na toto velké [francouzské] tělo, sají jeho nejlepší krev, plní si s ní hrdla a nakonec zanechají jen kůži a odpojí se.” Celkově vzato, Francie, “kdysi tak čistá, tak ryzí”, se stala “pro ostatní země stokou, kanálem, žumpou.”
Je nemožné zjistit, zda Montchrétien věřil, že se od francouzského monarchy dočká velkých věcí, každopádně nic se nestalo a tak vplul mezi šlechtu a sám sebe začal nazývat „sieur de Vateville“. A i když na některých místech svého Pojednání tvrdil, že je katolík a více než často deklaroval svůj obdiv k absolutní monarchii, zúčastnil se hugenotského povstání v Normandii roku 1621 a byl zabit v boji. O čtyři dny později ho posmrtně soudní tribunál odsoudil a jeho tělo nechali táhnout, zlámat, spálit a popel roztrousit do větru. To byl trest, který Antoine de Montchrétien obdržel od svých tolik vychvalovaných absolutních vládců.
[1] Charles Woolsey Cole, Colbert and a Century of French Mercantilism (1939, Hamden, Conn.: Archon Books, 1964), vol. I, str. 85.
[2] Entlechie je dle Aristotela tvořivý princip vlastní jakémukoliv živému organismu, k cíli směřující nehmotná podstata živého bytí, pozn. překl.