8.7. Colbert a Ludvík XIV.
Jean-Baptiste Colbert (1619-1683) nebyl žádným učencem ani teoretikem, avšak pevně věděl, za jakými názory si stojí - byly to merkantilistické myšlenky, které po generace zaplnily prostor ve Francii a ve zbytku Evropy. Zatímco sloužil jako ekonomický poradce Krále Slunce, uspěl Colbert ve snaze zrealizovat kompendium merkantilistických myšlenek ve velkém měřítku. Colbert byl přesvědčen, že ony myšlenky jsou dobré, spravedlivé a správné a vroucně věřil, že všichni jeho oponenti se mýlili, ať už kvůli nezájmu nebo pohnutím vlastními speciálními zájmy. Jeho oponenti, obchodníci preferující soutěž a svobodnou směnu, byli úzce zaměření, krátkozrací a sobečtí, pouze on, Jean-Baptiste Colbert měl na srdci dlouhodobé zájmy národa a národního státu. Například zatímco oni preferovali volnou soutěž, ve „veřejném zájmu“ a pro „dobro státu“ bylo, aby byly všechny výrobky na pohled i kvalitou stejné. Colbert samozřejmě mluvil o společných zájmech státu, jeho vládců, úřednictva, kartelů a všech, jejichž zájmy mohly být ohroženy. Avšak přestože mýtus „veřejnosti“ byl jako obvykle pouze maskou na konkrétních lidech a skupinách, jejich zájmy byly mnohem důležitější než zájmy „malých“ individuálních obchodníků.
Colbertovy merkantilistické myšlenky byly dobře známé: posílení přílivu kovu do země a jeho setrvání v zemi, tak aby mohlo zaplnit státní pokladnice; zákaz vývozu kovu; kartelizace skrze povinně vysoké standardy kvality; dotace vývozu; a omezení dovozu do té doby, než se Francie stane soběstačnou. Colbertovy názory v oblasti zdanění byly totožné s názory téměř všech ministrů financí kdekoliv po světě, s výjimkou toho, že byly více zjevné a přímo vyslovené: „Umění zdanění,“ řekl, „je jako oškubat husu tak, abychom získali co nejvíce peří za co nejkratšího syčení.“ Nesnažil se nějak dramaticky předstírat, že neexistuje inherentní konflikt zájmů lidí a státu. Z pohledu státu a jeho vládců nejsou lidé nic víc než obří husy k co nejefektivnějšímu možnému oškubání.
Nadto Colbert ve svém výroku směrem ke králi odhaluje, že plnění královských a státních pokladnic k prasknutí bylo jediným důvodem jinak hloupého „bulionistického“ učení: „Univerzálním pravidlem financí by mělo být vždy sledovat a užít všech prostředků a autority Vaší Výsosti k přitáhnutí peněz do království a jejich rozšíření do všech provincií, aby z nich poté mohly být placeny daně.“
Stejně jako další merkantilisté i Colbert vroucně lpěl na „montaignovském omylu“ ve směně. Směna byla válkou a konfliktem. Celkový objem světového obchodu, celkový počet lodí, celková produkce a výroba, vše bylo neměnné. Země může svůj obchod či výrobu zlepšit pouze snížením obchodu či výroby jiné země. Zisk jedné země musí být ztrátou země jiné. Colbert oslavoval skutečnost, že francouzský obchod rostl, jelikož se domníval, že to působí bídu v zemích ostatních. Jak napsal králi Ludvíkovi XIV. v roce 1669: „Tento stát nerozkvétá pouze sám od sebe, ale také z nedostatku, který uvalil na okolní země.“
Ve skutečnosti si nejsou směna a dobývání podobné, jsou diametrálně odlišné. Všichni zúčastnění ze směny získávají, ať již jde o směnu mezi národnostmi stejné země nebo země jiné. Politické hranice nemají s ekonomickým ziskem ze směny a trhů nic společného. Ve směně je zisk jednoho pouze výsledkem přispění k zisku někoho jiného a stejně tak získávají se směny všechny zúčastněné „národy“ (tj. lidé žijící uvnitř konkrétních zemí či jakýchkoliv jiných zeměpisných oblastí). Colbertovy teorie však zapadaly do hluboké nenávisti k cizincům, zejména z bohatých národů, jako byla Anglie a Holandsko.
Stejně jako dalším merkantilistům se i Colbertovi protivila zahálka ostatních a chtěl užít síly, aby začali pracovat pro národ a stát. Všichni tuláci musí být vyhnáni ze země nebo přesunuti k nucené práci jako otroci na galejích. Musí být omezeny svátky, aby mohli lidé více pracovat.
Colbert byl mezi merkantilisty výjimečný svým důrazem na státní kontrolu nad intelektuálním a uměleckým životem národa. Cílem bylo ujistit se, že umění a intelekt slouží k velebení krále a jeho díla. Enormní množství peněz bylo naléváno do paláců a královských chateaux, z nichž nejvelkolepější byl osamocený palác Versailles za přibližně čtyřicet milionů livres. Během Colbertovy služby v úřadu bylo na královské stavby vydáno kolem osmdesáti miliónů livres. Nadto Colbert mobilizoval umělce a intelektuály do akademií a podporoval je granty a vládními projekty. Francouzská akademie vytvořená krátce předtím jako nevlivná polosoukromá skupina byla Colbertem znárodněna a začala se starat o francouzský jazyk. Akademie malířství a sochařství založená za Mazarina se zákonným monopolem na výuku umění byla Colbertem posílena a na základě regulací měli její umělci produkovat díla, která jsou správná, řádná a vždy k službám králi. Colbert také založil akademii architektury, která pracovala na královských stavbách, kterým měly být vštěpeny správné architektonické postupy.
Ani hudba či divadlo nebyly ušetřeny Colbertovy všeobjímající vlády. Colbert preferoval před francouzským baletem italskou operu a tak francouzský balet odsoudil a italský dovoz podporoval. V roce 1659 Abbé Perrin představil první francouzskou operu a o dekádu později mu Colbert udělil monopol na všechna práva k hudebním představením. Perrin byl však špatný manažer a zkrachoval. Zatímco byl ve vězení pro dlužníky, prodal svůj monopol Jeanovi Batistovi Lullimu, italskému hudebníkovi a skladateli. Lulli získal právo zřídit Královskou hudební akademii a k jakémukoliv představení o více než dvou nástrojích bylo zapotřebí jeho svolení.
Obdobně vytvořil Colbert i divadelní monopol. V roce 1673 donutil dvě existující divadla ke sloučení a roku 1680 spolu s třetím založily Comédie française. Comédie française získala monopol na veškerá divadelní představení v Paříži a byla podřízena tuhé státní regulaci a kontrole a zároveň podporována ze státních prostředků.
S regulacemi a monopoly přišly dotace a subvence. Penze, granty, jmenování komorníky krále, lukrativní posty královských umělců, daňové výhody či vyjmutí z povinnosti platit dluhy, to vše bylo věnováno umění. Podobně divadlu, spisovatelům, vědcům, historikům, filozofům, matematikům a esejistům. Se vší velkodušností to vše plynulo od státu k nim. Šlo o subvence, které by zahanbily jakýkoliv současný národní stát a jeho pomoc humanitním vědám či národní vědě. Taková velkodušnost však vskutku převrátila jakýkoliv druh nezávislosti, který kdy francouzští intelektuálové měli. Mysl celého národa byla nakažena pro službu státu.
Co to bylo tedy za člověka, ten velký úředník, jenž opovrhoval krátkozrakými zájmy obyčejných jednotlivců a obchodníků a sám vždy mluvil a jednal v zájmu „národa“ či dokonce „veřejnosti“? Jean-Baptiste Colbert se narodil v Remeši do kupecké rodiny. Jeho otec Nicolas si koupil nižší vládní úřad v Paříži a jeho více vlivný strýc Odart Colbert byl úspěšným obchodníkem a bankéřem. Jen-Baptiste byl nevzdělaný mladý muž, ale jeho strýc znal bankéře kardinála Mazarina. Ještě důležitější bylo, že si jeden z Odartových synů vzal sestru významného vládního úředníka Michela Le Telliera. Strýc Odart dal mladému Colbertovi práci u Le Telliera, který byl zrovna jmenován tajemníkem státu ve válečných otázkách. Životní služba Jeana-Baptisty ve francouzské vrcholné byrokracii započala. Po sedmi letech na tomto místě si Colbert vzal Marii Charon, poté, co jejímu otci, bohatému finančnímu úředníkovi, obstaral daňovou výjimku.
Colbert se brzy stal státním rádcem a posléze jedním z hlavních pomocníků kardinála Mazarina. Brzy po Mazarinově smrti Colbert rost až na úroveň prakticky ekonomického samovládce pro Ludvíka XIV., jímž zůstal až do své smrti.
Chladný a nevtipný Jean-Baptiste Colbert měl přesto důvtip k bezbřehým lichotkám a ponížené osobní službě svému královskému patronovi. Colbert psal Ludvíkovi při příležitosti vojenského vítězství: „Člověk musí, Sire, zůstat v němém údivu a děkovat Bohu každý den, že nás nechal se narodit pod vládu krále jako je Vaše Výsost“. Žádná služba Králi Slunce nebyla příliš ponižující. Colbert královi hledal ztracené labutě, zásoboval ho jeho oblíbenými pomeranči, zařizoval narození královo nemanželských dětí a kupoval královo jménem šperky jeho milenkám. Colbertova osobní filozofie je nejlépe shrnuta v radě jeho milovanému synovi Seignelayovi, jak má nařídit s životem. Řekl synovi, že „hlavním cílem, který si má dát za úkol, je vždy souhlasit s králem, celý svůj život má s velkou píli pracovat na tom, aby věděl, co je Jeho Výsosti milé.“
Colbert byl za svůj život v tvrdé práci a za své ubohé patolízalství ve službách králi dobře odměněn. Zjevně pouze zájmy jednotlivých obchodníků a občanů byly krátkozraké a „pošetilé“. Colbert neměl žádný problém se spojováním svého vlastního obohacování s „veřejným zájmem“, národní slávou a obecným blahem. Jeho pokladnice plnil zástup úřadů, benefic, penzí a grantů od velkorysého krále. Navíc od krále Colbert získal speciální bonusy či „požitky“. Jedním nařízením z února 1679 Colbert získal požitek ne menší než 400 tisíc livres. Celková suma v Colbertových truhlách byla nezměrná a zahrnovala pozemky, úplatky za dotace a výjimky od vděčných lobyistů a ekonomických zájmových skupin. Nakonec nahromadil minimálně 10 milionů livres, což je pozoruhodné, avšak není to tolik, jako enormní suma kardinála Mazarina během jeho ministrování.
Colbert si také vedl extrémně dobře u své široké rodiny. Bratři, bratranci, synové a dcery byly zasypány laskavostmi a stali se biskupy, velvyslanci, vojenskými veliteli, intendanty a abatyšemi předních klášterů. Colbertova rodina se zjevně měla za činění „dobra“ jménem krále a „veřejného zájmu“ Francie dobře.
Po Colbertově smrti v roce 1683 jeho nástupce za Ludvíka XIV. vyvinul a posílil politiku colbertismu. Byla zásadně zvýšena ochránná cla, omezeny dovozy různého zboží pouze na vybrané přístavy, posíleny regulace kvality a inovace byly ořezány pro ochranu průmyslu a zachování stavu zaměstnanosti. Colbertismus byl vryt do francouzské politické ekonomie.