9.4. Rostoucí odpor obchodníků a šlechty proti kolektivismu

Zavedení Colbertova režimu etatismu, monopolů a prohibitivních cel, v kombinaci s vysokými daněmi a centralizací Ludvíka XIV., vedlo na konci šedesátých let sedmnáctého století k růstu opozičního proudu obchodníků a stejně tak šlechty. Významným souborem kritiky bylo anonymní pojednání Mémoires pour servir a l’histoire vydané v roce 1668. Mémoires byla první vydanou širokou polemikou s Colbertem a colbertismem. Autor odmítl Colberta politicky pro nahrazování staré ústavy novou centralizací. Kniha útočila na všechna Colbertova hospodářská opatření a zejména na cla a monopoly a upozornila, že francouzské odmítnutí nakupovat od Nizozemců vedlo omezení nizozemských nákupů ve Francii. K obchodu měly Mémoires důležitou poznámku, že colbertovský ideál národní soběstačnosti je v rozporu s přirozeným právem, jelikož prozřetelnost vytvořila napříč světem ohromnou rozličnost v přírodních zdrojích, aby bylo lidstvo spojeno poutem vzájemné závislosti skrze mezinárodní obchod.

Na růst odporu proti Colbertovi na konci šedesátých let sedmnáctého století vrchní kontrolor reagoval ráznými opatřeními. Důsledkem bylo, že když Colbert 6. září 1683 zemřel, napříč Francií zavládla intenzivní radost, zejména v Paříži. Ve skutečnosti pouze žoldácká ochrana zabránila obyvatelstvu vyjádřit svůj postoj vláčením Colbertova těla po pařížských ulicích. Mnozí utlačovaní Francouzi jásali, že přišel nový začátek: „Skončí daně a navrátí se Zlatá léta“.

To se však nestalo a absolutismus a s ním spojené ekonomické útrapy se ještě zhoršily. Dravý proud nenávisti se hrnul proti Colbertovu synovi, synovci a jeho dalším vybraným následníkům. [1] Nárůst opozice posílilo úřední vyšetřování Colbertovy minulosti, avšak tento nárůst nebyl čistě osobní. Šlo taktéž o opozici vůči merkantilismu, který dusil ekonomiku. V květnu roku 1684 jeden šlechtic obvinil Colberta z odpovědnosti za „zruinování financí a obchodu“. Establishment dotovaných a privilegovaných manufaktur „zbavil obchod svobody… a sebral obchodníkům prostředky k získávání peněz ze zahraničí“. Vysoká ochranářská cla, upozornil neznámý šlechtic, ochromila zahraniční obchod s francouzskými zemědělskými výrobky, čímž uvrhla francouzské farmáře do bídy.

Tento způsob útoku na colbertismus rozvinul o rok později pán z Verger, Gatien de Courtilz de Sanras, jenž vydal knihu Nové zájmy evropských vladařů [2]. Ve snaze pomoci domácím výrobcům jim francouzská vláda pouze uškodila ochromením jejich vývozních trhů. Toto oblíbené dílo se dočkalo do roku 1689 čtyř vydání. Ve stejném roce byla vydána v Amsterodamu známá sbírka pojednání Les soupirs de la France esclave (Povzdechy zotročené Francie), která taktéž útočila na ochranářská cla jako na prostředek k bídě a zničení obchodu.

V Soupirs byl výmluvný zejména útok na colbertismus z pera obchodníka jménem Michel le Vassor, který napsal:

„Král k sobě skrze děsivé a nadměrné daně, jež uvalil na veškeré zboží, přitahuje všechny peníze, zatímco obchod vysychá. Neexistuje žádná hrůza či krutost, kterou by nebyli celníci použili vůči obchodníkům, skrze tisíce vychytralostí hledají důvody pro zabavení majetku... Kromě toho někteří obchodníci prostřednictvím svých známostí u dvora získali na obchod monopol a oprávnění, které jim umožnilo z něj vyloučit všechny ostatní… A nakonec zákaz zahraničního zboží je dalek od činění dobra pro obchod, naopak jej zničil… A to všechno skrze despotickou a svrchovanou moc, která je hrdá na své vrtochy, na přeskupování a reformu všeho svou absolutní mocí.“ [3]

Během tohoto nešťastného období v roce 1685 představitelé Colbertovy Francouzské Západoindické společnosti popírali, že by špatné časy způsobili tím, že vyvážejí zlato a dovážejí za něj z Východní Indie zboží. V díle Responses aux mémoires argumentovali za „svobodu obchodu“ pouze pokud si cenili své vlastní svobody dovážet ze své privilegované monopolní pozice, přesto se však tito představitelé dotkli důležitého místa v myšlenkách o svobodném obchodu:

„Zkušenost ukázala, že obchod nemůže být uskutečněn bez absolutní svobody a vzájemné komunikace se zahraničím. V okamžiku, kdy jsme… narušili [obchod]… lidé ze zahraničí se stáhli. Přitáhli Francouzské zaměstnance a založili ve svých zemích vlastní výrobu… a připravili nás o tu naši.“

Tito představitelé také důrazně obhajovali svou praxi vývozu kovu výměnou za asijský dovoz. Svou odpověď vyvrcholili upozorněním na to, že v Holandsku (tedy v zemi, jejíž prosperita a obchod byly vždy během sedmnáctého století obdivovány)

„jsou přístavy kdykoliv otevřeny ke dovozu a vývozu kovu se vší možnou svobodou… navíc je v Holandsku stejná svoboda pro vývoz peněz v podobě mincí této země. Je to právě tato velká svoboda, co přitahuje hojnost až do té míry, že z nich [holanďanů] činí pány veškerého obchodu.“

Během ostré agitace za svobodu směny ze strany obchodníků a podniků v osmdesátých letech sedmnáctého století intendant Ludvíka XIV. v Rouen popisuje radu, kterou dostal od dvou vůdčích obchodníků města. 5. října 1685 napsal René de Marillac vrchnímu kontrolorovi, že tito dva obchodníci prohlásili:

„Největším tajemstvím je nechat obchod úplně svobodný; lidé jsou k němu dostatečně přitahováni svým vlastním zájmem… Nikdy nebyli výrobci a obchodníci tak sklíčení, dokud jsme si nevzali do hlavy, že jim pomůžeme růst mocí autority.“

Jeden z těchto dvou obchodníků, Thomas Le Gendre, má údajně být prvním, kdo, chvíli předtím, proslavil známý termín laissez-faire. Velký laiisez-faire myslitel a státník pozdního osmnáctého století Anne Robert Jacques Turgot popisuje zděděný příběh, ve kterém Le Gendre řekl Colbertovi: „Laissez-nous faire“ (nechte nás být). Turgotovi bohatí prarodiče byli blízcí přátelé nezměrně bohatého Le Gendreho a jeho rodiny, přičemž spolu taktéž spolu vzájemně obchodovali.

Thomas Le Gendre (1638-1706), otec pojmu laissez-faire v politice a ekonomii, byl nejvíce eminentním obchodníkem-bankéřem z dlouhé řady svých kolegů, vedoucí až na začátek šestnáctého století. Multimilionář Le Gendre měl obrovské zájmy v Africe a Novém světě, byl hlavním dovozcem kamence z Levanty a byl často vybírán jako arbitr ve sporech mezi obchodníky doma i ve světě.

Navzdory svému bohatství, mezinárodním obchodním konexím a veřejným poctám měl zjevně na francouzskou vládu spíše negativní než pozitivní vliv. Čas od času mu koruna odmítla udělit povolení pro plavbu do zahraničí či pro náklad zboží na zahraniční lodě. Toto zacházení se změnilo až v devadesátých letech sedmnáctého století, kdy se vláda zapojená do války s protestantskou Anglií a Holandskem rozhodla využít Le Gendreho a další bývalé protestanty k obchodu s vlastními kontakty v těchto zemích, zatímco s nimi byla ve válce.

Nejen obchodníci, ale také někteří intendanti se začali přidávat na stranu laissez-faire během osmdesátých let sedmnáctého století. 29. srpna 1686 napsal intendant z Vlámska jménem Dugué de Bagnols ostrý protest proti vyhlášce z předchozího roku, která uvalovala dvacetiprocentní clo na dovoz z Levanty, s výjimkou zboží na francouzských lodích plujících ze středního východu, které vplouvaly do přístavů v Marseille či Rouen. Dugué upozornil, že textilní firmy na severu Francie by neměly platit více za dovoz příze, čímž by byly nuceny kupovat ji od neefektivních francouzských lodí. To vše kvůli dotacím obchodníků a dovozců z Marseille, kteří nedokážou úspěšně čelit Angličanům a Nizozemcům v Levantě! Dugué tento náhled zobecnil do laissez-faire postoje:

„Obchod může vzkvétat a trvat pouze pokud mají obchodníci svobodu obstarat si zboží, které potřebují, na těch místech, kde je [prodáváno] za nejnižší cenu, a kdykoliv si přejeme jim přikazovat, aby nakupovali na jednom místě a nikde jinde, zboží se stane dražším a spolu s tím bude zruinován celý obchod.“ [4]

[1] V díle „Ospravedlnění M. Colberta“ naštvaně píše jeho synovec Nicolas Desmaretz, kterého Colbert považoval za svého nástupce: „Památka monseura Colberta byla po jeho smrti napadena s ohromnou nevraživostí. Tou dobou byla veškerá jeho autorita v rukou jeho nepřátel a ti měli potěšení z vyjadřování své nenávisti násilnou perzekucí všech, které zaměstnával…“ Cítováno podle Lionel Rothkrug, Opposition to Louis XIV: The Political and Social Origins of the French Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1965), str. 223.
[2] Čtenářům může být Courtilz de Sanras známý jako autor Muškétýra d’Artagnana, na jehož základe Dumas vytvořil známou postavu Tří mušketýrů a jiných děl. Není bez zajímavosti, že právě kvůli jeho politickým názorům byla jeho próza protkána nepříjemnými zajímavostmi ze života kardinálů Richelieu a Mazarina, pozn. překl.
[3] Citováno podle Charles Woolsey Cole, French Mercantilism, 1683-1700 (1943, New York: Octagon Books, 1965), str. 248.
[4] Lionel Rothkrug, Opposition to Louis XIV: The Political and Social Origins of the French Enlightenment (Princeton, NJ: Princeton University Press, 1965), stránky 231-232.