Dává smysl volit “menší zlo”!

Mises.cz: 07. září 2015, Urza, komentářů: 48

Jak už asi mnozí poznali z názvu, tento text jest polemikou k článku »Dává smysl volit “menší zlo”?«, avšak navíc zároveň takovým „znovu a lépe“ k mé stati „O legitimitě a svědomí“, kterou jsem se snažil cosi sdělit, leč soudě podle komentářů nebyla zvolená forma úplně šťastná, neboť si z toho obrovské množství čtenářů odneslo sdělení o poznání jiné a nosný argument jsem musel v diskusi opakovaně vysvětlovat, z čehož usuzuji, že jsem své pojednání nesepsal dobře; inu, ne vždy se vše povede, proto prosím čtenáře o trpělivost a ještě jednu šanci vysvětlit svůj postoj.

Poučen z minula začnu tím, že svůj argument vysvětlím přímo, nikoliv metaforou: Mějme útočníka, který porušuje (jednorázově či opakovaně) princip neagrese a útočí na svou oběť či oběti (toto je zcela obecný popis situace, který pokrývá řadu případů od vztahu státu s daňovým poplatníkem přes šéfa mafie s plátce výpalného až po násilníka se znásilňovanou a bezpočet dalších). Předpokládám, že nikdo, kdo uznává NAP, nebude upírat právo oběti se bránit; to lze samozřejmě provést tak, že agresorovi přímo čelíme, leč má-li příliš velkou přesilu, nemusí být takové řešení zrovna optimální – v takovém případě můžeme zkusit utéct, vyjednávat, prosit, lhát, přistoupit na jeho hru, využít lsti, přivolat si pomoc, zastrašit útočníka; obecně vzato je v takové situaci legitimní udělat agresorovi cokoliv, co je potřeba, abychom útok odvrátili, případně zmírnili jeho důsledky. Můžeme dotyčnému naslibovat hory doly, dokonce s ním i uzavřít jakoukoliv smlouvu, která pak nebude platná. Na této premise očekávám mezi zastánci principu neagrese všeobecnou shodu.

Nyní aplikujme tyto závěry na konkrétní situaci ve vztahu státu s občanem a pojďme zkoumat legitimitu či nelegitimitu účasti v demokratických volbách. Samotná demokracie je s NAPem naprosto neslučitelná, neboť jejím jediným praktickým smyslem je, že veřejnost může rozhodovat o nakládání s majetkem kohokoliv (od zdanění přes všemožné regulace až po donucení poslouchat pokyny policisty a mraky dalších věcí); demokratický stát lze tedy ve smyslu vlastnických práv a principu neagrese označit za celkem univerzálního agresora vůči svým občanům. Platí-li ale ve vší obecnosti to, co jsem psal v minulém odstavci, tedy že vůči agresorovi se můžeme bránit mimo jiné i lží, lstí, uzavřením smlouvy (která je pak stejně neplatná) i přistoupením na jeho hru, pak to musí být platné i pro tento konkrétní případ, kdy je agresorem stát. Účast v demokratických volbách je pak prostě akce, kterou se můžeme pokusit zmírnit následky útoku, což nemůže být v žádném případě pokládáno za porušení NAPu.

Nespočetněkrát jsem již slyšel argument, že účastí ve volbách daný systém prý legitimizuji; ostře jej však odmítám, protože odporuje tomu obecnému principu, který jsem popsal výše. Přijetí argumentu, že participací na nějaké útočníkově hře ve snaze zmírnit následky útoku, oběť jeho násilí legitimizuje, by muselo nutně znamenat, že oběť, která se pokusila útočníka obelstít (tedy předstírat, že přistupuje na nějaké jeho podmínky), tímto jeho násilí legitimizovala, takže nemá právo na žádné odškodné či kompenzaci. To však odporuje tomu, že se při porušení našich vlastnických práv můžeme bránit mimo jiné i úskokem. Například by z toho tedy plynulo, že přiloží-li útočník ženě nůž na krk a řekne: „Mám rád, když jsou ženy povolné a svolné ke všemu,“ načež ona skutečně taková bude s tím, že znásilnění ji čeká tak či tak, ale vyhoví-li mu, alespoň snad třeba neskončí pobodaná, legitimizovala tím útočníkovo násilí. V analogické situaci jsou občané vůči státu, který jim drží nůž na krku a je zjevné, že ať voleb půjdou, nebo nepůjdou, bude zle, ale snad třeba bude méně zle v závislosti na tom, koho zvolí.

Tři předchozí odstavce považuji za nezvratný důkaz toho, že účast v demokratických volbách není porušením NAPu ani legitimizací či schválením státu nebo demokracie (podobně jako žena, která se ze strachu poddá násilníkovi, nelegitimizuje ani neschvaluje své znásilnění, maximálně lze říci, že to vzhledem k útočníkovi předstírá). A vycházíme-li z toho, že NAP je konzistentní teorií, nemá smysl přinášet jakékoliv argumenty o opaku výše uvedeného tvrzení, které nevyvracejí tento důkaz (či se jím vůbec nezabývají); jinými slovy nelze konzistentně zastávat názor, že každý volič automaticky legitimizuje establishment, či dokonce porušuje NAP, bez vypořádání se s argumenty výše.

Avšak z důkazu, že volby nejsou legitimizací státu či porušením principu neagrese, nijak neplyne, že účastnit se jich je rozumné či smysluplné; zde bohužel, pokud je mi známo, důkazy neexistují, zatímco důvody pro volení i nevolení samozřejmě jsou, přičemž záleží na každém, které bude považovat za smysluplnější. Za nejpádnější argumenty proti volení považuji fakt, že jeden hlas stejně nic nezmění, dále vnímání nevolení coby vyjádření odporu demokracii a v neposlední řadě chápu, že pro mnohé libertariány představují volby špínu, se kterou nechtějí nic mít. Nejsilnějšími argumenty pro účast ve volbách je dle mého názoru to, že ač jeden hlas nic nemění, více hlasů už může, přičemž přesvědčovat své okolí k volbě subjektu, který sám nevolím, může působit nedůvěryhodně; a problém vyjádření odporu vůči demokracii nevolením spočívá zejména v tom, že tento vzkaz pochopí možná libertariáni, zatímco zbytek společnosti vnímá nevoliče jako ignoranty (což je opět především důsledek státní propagandy, leč je tomu tak; kdykoliv se veřejně o nízké volební účasti, řeší se v souvislosti s tím, jak lidi přimět, aby se zajímali o veřejné dění, což jsem slyšel v médiích už snad stokrát, avšak ještě ani jednou nic ve smyslu, že nevolení může znamenat nesouhlas s demokracií či dokonce existencí státu), takže je sice hezké, že vyšleme nějaký signál, avšak tento je příjemci pochopen úplně jinak. Všechny tyto argumenty (pro i proti) mi dávají smysl, a ačkoliv u mě osobně převažují ty ve prospěch voleb, naprosto chápu každého, pro koho jsou pádnější ty druhé.

Doufám, že jsem svůj postoj vysvětlil už naprosto jasně; a teď bych se rád vyjádřil k některým konkrétním výrokům autora článku, na který reaguji. Za nejvíce nepravdivou považuji následující větu: „Pokud se voleb účastním, znamená to, že jsem se rozhodl akceptovat oprávněnost tohoto systému a budu respektovat jejich výsledek.“ Proč by tomu tak mělo být? Je to asi jako tvrdit, že pokud se účastním diskusní talkshow, znamená to, že jsem se rozhodl respektovat její výsledek; takže pokud diváci dají za pravdu mému oponentovi, mám pak svůj názor přehodnotit? Pokud se voleb účastním, samozřejmě to může znamenat, že jsem se rozhodl akceptovat oprávněnost tohoto systému a respektovat jejich výsledek, ale také to může pochopitelně znamenat, že oprávněnost systému neakceptuji, výsledek voleb respektovat nebudu, ale prostě se bráním útočníkovi úskokem a lstí, kdy přistoupím na jeho hru a snažím se zmírnit škody, které mi napáchá. Neexistuje žádný důvod, proč by to musela nutně být zrovna ta první možnost, jak tvrdí můj předřečník.

Toto tvrzení podporuje autor následujícím přirovnáním: „Podstatným je, zda předem dobrovolně akceptuji jakýkoli výsledek voleb. Představme si, že jsem členem soukromého klubu, kde se hlasuje o tom, jak použít nastřádané finanční prostředky. Takového hlasování se mohu smysluplně účastnit jen v případě, že předem akceptuji jakýkoliv výsledek, který bude nakonec odhlasován, i když nejde o mou osobní preferenci.“ Proč bych měl akceptovat výsledek předem? Proč ne až pak? Mohu být přece členem soukromého klubu tak dlouho, dokud se mi budou líbit výsledky hlasování; v momentě, kdy se mi líbit přestanou, klub opustím, což je pochopitelně až poté, co hlasování proběhne, předtím nemám důvod. Hlasovat se může o čemkoliv, i o věcech, se kterými bytostně nesouhlasím; když uvidím, že pro takovou věc hlasuje jen jediný člověk a všichni ostatní jsou proti, šťastně setrvám v klubu, zatímco když se ukáže, že všichni krom mě jsou pro, řeknu si, že v takovém klubu nechci být a opustím jej. Netřeba se takto rozhodovat již před hlasováním, je naopak naprosto přirozené to udělat v závislosti na výsledku.

Autor článku, na který reaguji, také tvrdí, že dokud budeme hrát hru mocipánů (tedy chodit k volbám), nechají nás ji tito hrát. V tom má samozřejmě pravdu, ale už neuvažuje o tom, že když ji hrát nebudeme, stejně nás donutí podřídit se výsledkům. Je samozřejmě pravdou, že není možné provolit se ku svobodě, avšak to ještě neznamená, že volením nelze zmírňovat dopady státních útoků na své poddané; dosahujme tedy svobody jinými prostředky (přesvědčováním lidí a šířením osvěty), avšak není třeba kvůli tomu automaticky zatracovat ničí snahy a pokusy stát trochu krotit (jakkoliv se to příliš nedaří, ale co si budeme povídat, ani ta naše osvěta na tom není nijak slavně). Naopak není vůbec od věci využít některé k tomu svolné politické strany k šíření našich myšlenek, přičemž čím známější tyto strany budou, tím lépe pro nás.