1.1. Přirozené právo

Jako obvykle všechno začalo u Řeků. Starověcí Řekové byli první civilizovaní lidé, kteří používali svůj rozum k systematickému přemýšlení nad světem kolem sebe. Řekové byli první filozofové (philo sophia – milovníci moudrosti), první lidé, kteří přemýšleli hluboce a zjistili, jak získat a ověřit vědomosti o světě. Jiné kmeny a jiní lidé připisovali přírodní úkazy náhodným rozmarům bohů. Například ničivá bouřka mohla být vysvětlena něčím, co naštvalo boha hromů. Lidé přivolávali déšť nebo odvolávali bouřku hledáním, která lidská jednání potěší boha deště nebo uklidní boha hromů. Tito lidé by považovali hledání přírodních příčin deště či hromů za hloupé. Místo toho byla potřeba zjistit, co chtějí bohové, a snažit se jim jejich touhy naplnit.

Naproti tomu Řekové byli lační po užívání rozumu, tedy pozorování svých smyslů a logického uvažování, pro prozkoumávání světa a učení se o něm. Tím se postupně přestali zajímat o rozmary bohů a přestali v nich vidět skutečné bytosti. Vedeni především velkým athénským filozofem Aristotelem (384-322 př. n. l.), výjimečným a kreativním systematizátorem, který byl až do pozdního středověku znám jako Filozof, vyvinuli Řekové teorii a metodu uvažování a vědu, která byla později nazvána přirozeným právem.

Přirozené právo

Přirozené právo stojí na klíčovém poznání, že být nezbytně znamená být něčím, tedy nějakou věcí či bytostí. Neexistuje žádné abstraktní Jsoucno. Vše, co je, je skutečné, ať už jde o kámen, kočku nebo strom. Je empirickým faktem, že ve vesmíru je více než jeden druh věcí, ve skutečnosti jsou jich tu tisíce, ne-li milióny. Každá věc má své vlastnosti, svou přirozenost, která ji odlišuje od jiných druhů věcí. Kámen, kočka a jilm mají každý svou vlastní přirozenost, kterou může člověk objevit, studovat a poznat.

Člověk tedy studuje svět zkoumáním entit, poznáváním podobných druhů věcí a jejich rozřazováním do kategorií, z nichž každá má své vlastnosti a přirozenost. Když vidíme na ulici kočku, okamžitě si ji dokážeme zařadit do skupiny věcí, respektive zvířat, která nazýváme kočky, jejichž přirozenost jsme již poznali a analyzovali.

Pokud jsme schopni objevit přirozenost entit X a Y, potom jsme schopni zjistit, co se stane, pokud jsou tyto dvě entity v interakci. Například si představte, že když je v interakci určité množství X s daným množstvím Y, potom dostaneme určité množství jiné věci, Z. Můžeme tedy tvrdit, že důsledek, tedy Z, byl způsobem interakcí X a Y. Chemici tedy mohou zjistit, že když jsou dvě molekuly vodíku v interakci s jednou molekulou kyslíku, výsledkem je nová molekula, voda. Všechny tyto entity – vodík, kyslík a voda – mají specifické vlastnosti, které lze objevit, respektive přirozenost, kterou lze poznat.

Vidíme tedy, že koncept příčiny a následku je součástí a základem analýzy přirozeného práva. Jevy můžeme sledovat zpět k interakcím specifických entit. A protože přirozenost je daná a poznatelná, interakce různých entit může být za určitých podmínek znovu provedena. Stejné příčiny vedou vždy ke stejným následkům.

Pro filozofy následující Aristotela nebyla logika oddělená a izolovaná disciplína, ale součást přirozeného práva. Proto vedl v „klasické“ či aristotelovské logice základní proces poznávání entit k principu totožnosti; věc je jen tím, čím je, a nemůže být ničím jiným. A je A.

Z toho vyplývá, že žádná entita nemůže být opakem sebe sama. Jinak řečeno, existuje princip sporu; žádná věc nemůže být současně A i non-A. A není a nemůže být non-A.

Nakonec, v našem světě plném entit musí být všechno buď být, nebo nebýt A. Jednoduše řečeno, může být buď A nebo non-A. Nic nemůže být zároveň obojím. To je třetí dobře známý princip, princip vyloučení třetího; všechno na světě je buď A nebo non-A.

Pokud může být poznána, klasifikována a prozkoumána přirozenost každé entity na světě – vodíku, kyslíku, kamene nebo kočky – potom může být to samé učiněno u člověka. Také lidské bytosti musí mít specifickou přirozenost se specifickými vlastnostmi, které mohou být studovány a z kterých se můžeme poučit. Lidské bytosti jsou výjimečné tím, že dokážou studovat samy sebe stejně jako svět kolem nich a objevovat, jakých cílů mají chtít dosáhnout a jakých prostředků k jejich dosažení mají užít.

Koncept „dobra“ (a tedy i „zla“) má smysl pouze pro žijící entity. Protože kameny nebo molekuly nemají žádné cíle ani záměry, byla by u nich jakákoliv myšlenka na to, co je „dobré“, správně považována za bizarní. Avšak „dobro“ dává velký smysl pro jilm nebo psa; „dobré“ je to, co prospívá životu a rozkvětu žijící entity. „Špatné“ je cokoliv, co poškozuje její život nebo prosperitu. Proto je možné vyvinout „etiku jilmů“ prozkoumáním podmínek jejich života; půdy, slunečního svitu, klimatu atd. Podobný etický vzorec může být vybudován pro rozličné druhy zvířat.

Přirozené právo tedy chápe etiku jako relativní v závislosti na subjektu (nebo druhu). Co může být dobré pro zelí, nemusí být dobré pro králíky, a co je dobré pro králíky, nemusí být dobré pro člověka. Etika různých druhů se liší v závislosti na jejich přirozenosti.

Člověk je jediný druh, který dokáže – a vlastně by i měl – popsat etiku sám pro sebe. Rostliny postrádají vědomí, a proto si nevybírají a nejednají. Vědomí zvířat je striktně percepční a postrádá abstrakci, schopnost uchopit pojmy a jednat podle nich. Člověk je dle slavného Aristotelova označení racionální zvíře, druh užívající rozum k přijímání hodnot a etických principů a jednající tak, aby dosáhl svých cílů. Člověk jedná. To znamená, že přijímá hodnoty a cíle a volí mezi způsoby, jak jich dosáhnout.

Člověk proto musí pro hledání cílů a způsobů jejich dosažení objevit přirozené právo a pohybovat se v jeho rámci, tedy v rámci vlastností sebe, jiných bytostí a způsobů, kterými může dojít k vzájemné interakci.

Západní civilizace je v mnoha ohledech řecká. Dvě nejdůležitější filozofické tradice starověkého Řecka, které tvarovaly západní myšlení, jsou ta Aristotelova a filozofie jeho velkého učitele a předchůdce Platóna (428-347 př. n. l.). Říká se, že každý člověk je v hloubi duše buď platonik, nebo aristotelovec, a tento rozdíl se line skrze veškeré jeho myšlení. Platón byl průkopníkem přirozeného práva, které Aristoteles rozvinul a systematizoval, avšak hlavní myšlenka byla u obou rozdílná. Pro Aristotela a jeho žáky jsou lidské bytí a stejně tak existence jiných stvoření „náhodné“, tj. nejsou nutné ani věčné. Pouze Boží existence je nutná a nadčasová. Nahodilost lidské existence je jednoduše neoddělitelnou součástí přirozeného řádu a musí tak být i chápána.

Avšak pro platoniky, a především pro Platónova egyptského žáka Plótina (204-270 n. l.), jsou tato neodmyslitelná omezení přirozenosti člověka netolerovatelná a musí být překonána. Pro platoniky je současná, konkrétní, dočasná a skutečná lidská existence příliš omezená. Pro ně je naše existence (jakožto jediný stav, který každý z nás mohl kdy vidět) pádem z milosti, pádem z původní neexistující, ideální a nekonečné podoby lidské bytosti, bohům podobné dokonalosti bez jakýchkoliv omezení. V podivném překroucení jazyka byla tato dokonalá a nikdy neexistující bytost platoniky nazývána jako skutečné bytí, skutečná podstata člověka, které jsme se odcizili nebo od které jsme byli odtrhnuti. Přirozeností člověka (a všech dalších entit) na tomto světě je být něčím a být v čase; avšak v sémantickém překroucení platoniků pouze věčné bytí mimo čas a bez omezení je skutečné. Lidské podmínky na Zemi jsou tedy považovány za stav degradace a odcizení a smyslem života má být hledání cesty zpět ke „skutečnému“ neomezenému a dokonalému domnělému původnímu stavu. Je samozřejmě domnělý, protože není založen na žádném dokázaném základu – ovšem důkazy samy o sobě odhalují omezení, a podle platoniků tedy musí být pokřivené.

Platónův a Plótinův popis domnělého lidského odcizení významně ovlivnil, jak uvidíme, dílo Karla Marxe a jeho žáků. Další řecký filozof, důrazně odlišný od aristotelovské tradice, který byl předobrazem Hegela a Marxe, byl raný předsokratovský filozof Hérakleitos z Efezu (kolem 535-475 př. n. l.). Předsokratovský byl kvůli dobovému řazení před Platónova velkého učitele Sokrata (470-399 př. n. l.), který nic nenapsal a je nám znám z interpretací Platóna a několika dalších žáků. Hérakleitos, kterému Řekové trefně přezdívali „Temný“, učil, že A a non-A mohou být někdy totožné, nebo jinými slovy že A může být non-A. Tato vzpurnost elementární logice může být možná odpuštěna někomu, kdo psal dříve, než Aristoteles odvodil klasickou logiku, ale jen těžko můžeme být shovívaví k jeho pozdějším následovníkům.