1.2. Politika polis
Když člověk obrátí svůj rozum od neživého světa směrem k člověku samotnému a společenskému uspořádání, stane se pro čistý rozum složité vyhnout se předpojatosti a předsudkům spojeným s politickým zřízením dané doby. To platí i pro Řeky, včetně Sokrata, Platóna a Aristotela. Řecký život byl organizován v malých městských státech (polis), z nichž některá byla schopna dobýt i zámořské říše. Největší z městských států, Athény, pokrýval oblast pouhého tisíce čtverečních mil, tedy polovinu rozlohy současného státu Deleware. Klíčovým aspektem politického života v Řecku byla tvrdá oligarchie, řízení městských států skupinou privilegovaných občanů, obvykle velkostatkářů. Většina obyvatel městských států byli manuálně pracující otroci nebo přistěhovalci živící se komerčním obchodem. Privilegium občanství bylo vyhrazeno pro potomky současných občanů. Řecké městské státy se pohybovaly mezi úplnou tyranií a demokracií. Avšak například i v „nejdemokratičtějších“ Athénách mělo demokratické privilegium okolo sedmi procent populace, zbytek byli otroci a přistěhovalci. (To znamená, že v pátém století před naším letopočtem bylo v Athénách přibližně 30 tisíc občanů z celkových 400 tisíc lidí.)
Protože privilegovaní velkostatkáři žili z daní a otrocké práce, měli občané Athén čas na hlasování, diskuze, umění a v případě těch zvláště inteligentních i na filozofování. Přestože byl filozof Sokrates sám synem kameníka, jeho politické názory byly ultraelitářské. V roce 404 př. n. l. dobyla Athény despotická Sparta a ustavila vládu teroru známou jako Třicet tyranů. Když o rok později Athéňané svrhli tuto nedlouho trvající vládu, obnovená demokracie popravila starého Sokrata, především kvůli podezření ze sympatií ke Spartě. Tuto událost popsal Sokratův skvělý mladý žák Platón, ratolest váženého athénského rodu, jako něco, co by se dnes považovalo za „ultrapravicovou“ oddanost aristokracii a despotické vládě.
O dekádu později založil Platón na předměstí Athén svou akademii, která nebyla jen think-tankem abstraktního filozofického učení a výzkumu, ale byla také zdrojem hospodářských politik pro nadvládu nad společností. Platón sám neúspěšně třikrát zkoušel zavést despotický režim v městském státě Syrakusy a minimálně devět jeho studentů se stalo v jiných řeckých městských státech úspěšně tyrany.
Přestože byl Aristoteles politicky umírněnější než Platón, jeho aristokratická oddanost polis byla plně zřejmá. Aristoteles se narodil do aristokratické rodiny v makedonském přímořském městě Stageira a do Platónovy Akademie vstoupil jako sedmnáctiletý student v roce 367 př. n. l. Tam zůstal až do Platónovy smrti o 20 let později, po které opustil Athény a vrátil se zpět do Makedonie, kde se připojil ke dvoru krále Filipa a vychovával mladého budoucího dobyvatele světa Alexandra Velikého. Poté, co se Alexandr ujal trůnu, vrátil se v roce 335 př. n. l. Aristoteles zpět do Athén a založil v Lyceu vlastní filozofickou školu, ze které pochází jeho známé práce ve formě poznámek z přednášek, které zapisoval on sám nebo přepisovali jeho studenti. Když v roce 323 př. n. l. umřel Alexandr, Athéňané cítili možnost předvést svůj vztek na Makedonce a jejich sympatizanty, proto byl Aristoteles vypovězen z města a krátce na to zemřel.
Aristokratické smýšlení a život v rámci oligarchie polis měl na myšlení sokratiků větší dopad než rozličné Platónovy exkurze do teorie pravicových kolektivistických utopií nebo skutečné pokusy o nastolení tyranie ze strany jeho žáků. Politickou filozofii a ekonomické názory sokratiků tvořil jejich společenský status a politický názor. Proto nebylo u Platóna i Aristotela pro člověka „dobré“ to, co je dobré pro jednotlivce, a jednotlivec ani nebyl osobou s právy, která by nebyla krácena nebo napadána někým dalším. Pro Platóna i Aristotela bylo přirozené, aby o „dobro“ neusiloval jednotlivec, ale polis. Ctnost a dobrý život byly pojmy orientované spíše na polis než na jedince. To vše znamená, že Platónovo a Aristotelovo učení bylo v jádru etatistické a elitářské a tento etatismus naneštěstí prostoupil „klasickou“ (řeckou a římskou) filozofii a hluboce ovlivnil křesťanské a středověké myšlení. Klasická „přirozeno-právní“ filozofie se tedy až do středověku a následně do sedmnáctého a osmnáctého století nedostala k dalšímu rozpracování „přirozených práv“ člověka, která nemůže jiný člověk nebo vláda narušit.
Ekonomicky striktněji řečeno, etatismus Řeků byl obvyklým aristokratickým povyšováním domnělých ctností válečnictví a zemědělství a pohrdáním prací, obchodem a následně také vyděláváním peněz a hledáním a vytvářením zisku. V otevřeném pohrdání prací a jejím popisu jako nezdravé a prosté Sokrates cituje perského krále v tom smyslu, že nejušlechtilejším umem je zemědělství a válka. A Aristoteles napsal, že žádnému dobrému občanovi „by nemělo být dovoleno vykonávat podřadnou ruční práci nebo kšeft, jelikož jsou hanebné a ničí ctnost.“
Řecké vyzdvihování polis nad člověka navíc vrhalo mdlé světlo na ekonomickou inovaci a podnikatelství. Konec konců je to právě podnikatel, dynamický inovátor, kdo je středem ega lidského individua a jeho kreativity, pročež je nositelem často nepříjemných společenských změn a stejně tak i ekonomického růstu. Avšak řecké a sokratické etické ideály člověka nestály na rozvázání jeho vnitřních možností a jejich rozkvětu, nýbrž na vidění člověka jako veřejného/politického tvora vytvarovaného k uspokojení požadavků polis. Takový druh společenského ideálu byl vytvořen k obhajobě společnosti ustrnulé v politicky předurčeném stavu, rozhodně ne k obhajobě společnosti kreativních a dynamických bytostí a inovátorů.