6.4. „Old Nick“: Ďábelský kazatel nebo první hodnotově neutrální politický vědec?

Italští humanisté předložili doktrínu absolutní politické moci, nejprve republikánských oligarchů a později vzývaného despoty, monarchy či vladaře. Avšak jeden zásadní bod stále spoutával vládce v okovech mravů a nedovoloval mu vzývat neomezenou a vládu královského biče. Humanisté totiž, přestože neslyšeli o žádném institucionálním omezení státní vlády, stále zachovávali jeden zásadní omezující prvek – křesťanskou morálku. Vládce, říkali všichni humanisté jednohlasně, musí být křesťan, musí vždy dbát na spravedlnost a být čestný a poctivý.

Bylo tedy potřeba dokončit vývoj absolutistické teorie skrze teoretika, který by nebojácně rozlomil etické okovy svazující vládce k mravním závazkům. Tím mužem byl florentský byrokrat Niccolò Machiavelli (1469-1527) a jeho Vladař, jedno z nejvlivnějších děl politické filozofie, jaké bylo kdy napsáno.

Niccolò Machiavelli se narodil ve Florencii do středně dobře zajištěné toskánské šlechtické rodiny. Jeho osobní preference stály zjevně na straně staré republikánské oligarchie a ne při signori, a tak v roce 1494, když republikáni vykopli Mediceje z Florencie, vstoupil mladý Niccolò do městské byrokracie. Rychle rostl skrze vládu a stal se tajemníkem Rady deseti, která spravovala pro Florencii zahraniční politiku a války. Na tomto důležitém místě setrval až do roku 1512, kdy Medicejové dobyli zpět Florencii, a sloužil v mnoha diplomatických a vojenských výpravách.

Machiavelli byl především „ohebným“, a tak tento filozof oportunista extraordinaire vítal návrat nenáviděných Medicejů pokusem o zavděčení se v jejich očích. Během roku 1513 napsal Vladaře, další povrchní dílo z tradiční série knih rad a chvalozpěvů vladařům. Věřil, že si ho Medicejští přečtou a jeho vysoké byrokratické místo bude obnoveno, a tak bez jakéhokoliv studu knihu věnoval „velkolepému Lorenzu Medicejskému“. Medicejští se však na návnadu nechytili a Machiavellimu zůstala pouze zmínka o jeho literární kariéře a návrat do republikánských spiklenectví. Machiavelli se účastnil konspiračních republikánských setkání v zahradách Oricellari na předměstí Florencie, vlastněných aristokratem Cosimem Rucellai. Právě v zahradách Oricellari Machiavelli diskutoval první verze své druhé nejdůležitější knihy, Rozpravy nad prvními deseti knihami Tita Livia, napsané mezi roky 1514 a 1519.

Niccolò Machiavelli byl napříč Evropou šestnáctého století a následujících dvou století hanoben. Byl považován za jedinečného v dějinách západu, za vědomého kazatele zla, ďábelskou postavu, která vypustila démony do světa politiky. Angličané užívají jeho křestní jméno jako synonymum ďábla, „Old Nick“. Jak řekl Macaulay: „Z jeho příjmení vytesali přídomek pro lumpa a z jeho křestního jména synonym Ďábla.“

V současnosti je Machiavelliho reputace jako ďábelského kazatele nahrazena obdivem politických vědců, kteří ho považují za zakladatele svého oboru. Machiavelli totiž zavrhnul zastaralé moralizování a chladný a tvrdohlavý pohled na moc. Byl zatvrzelým realistou, průkopníkem vývoje moderní, pozitivní, hodnotově neutrální politické vědy. Jak napsal sir Francis Bacon, merkantilista orientovaný na moc a zakladatel moderní „vědecké“ metody, v raném sedmnáctém století: „Jsme tolik zavázání Machiavellimu a dalším, kteří psali, co lidé dělají, a nikoliv, co dělat mají.“

Tak kým tedy Machiavelli byl, ďábelským kazatelem nebo hodnotově neutrálním politickým vědcem? Podívejme se na to. Na první pohled je Vladař stejný jako mnoho jiných knih „zrcadel vládců“, knih rad humanistů pozdního patnáctého století. Vladař měl hledat virtú, dokonalost, a s tím čest, slávu a chválu. Avšak v této tradiční podobě Machiavelli napsal radikální a drastickou změnu, kterou vytvořil v politické teorii nové paradigma. Machiavelli totiž redefinoval zásadní koncept virtú. Pro humanisty, křesťany a klasické teoretiky byla virtú, dokonalost, naplněním tradičních klasických a křesťanských ctností: čestnosti, spravedlivosti, laskavosti, apod. Pro starýho Nicka byla naopak virtú ve vládci, ve vladaři, a pro pozdní humanisty byl nakonec vladař tím jediným, na čem záleželo, tedy jednoduše a hrozivě, jak říká profesor Skinner, virtú bylo „cokoliv, co pomohlo vladaři udržet si své místo.“ [1] Zkrátka, základním a možná jediným cílem vladaře je udržet a rozšířit svou moc, svou vládu nad státem. Udržení a rozšiřování moci je vladařovým cílem, jeho ctností, a tedy jakékoliv prostředky nutné k dosažení tohoto cíle jsou ospravedlnitelné.

Ve své osvětlující diskuzi k Machiavellimu se ho profesor Skinner snaží hájit proti obžalobě z „kázání zla“. Machiavelli nekázal zlo per se, říká Skinner, naopak, za jinak nezměněných okolností by pravděpodobně preferoval ortodoxní křesťanské ctnosti. Je to jednoduše tak, že když tyto ctnosti začnou být nepohodlné, tj. když jdou proti základnímu cíli udržení státní moci, potom musí být křesťanská morálka odložena stranou. Naivnější humanisté také chtěli, aby si vladař udržoval svou moc a dosahoval velikosti a slávy. Věřili však, že toho lze dosáhnout důsledným lpěním na křesťanských ctnostech. Oproti tomu Machiavelli si uvědomil, že lpění na spravedlnosti, čestnosti a dalších křesťanských ctnostech může být někdy, pokud ne většinou, v rozporu s cílem v udržení a rozšíření státní moci. Pro Machiavelliho tak musely jít ortodoxní ctnosti stranou. Skinner shrnuje Machiavelliho následovně:

„Machiavelliho konečné poznání toho, co má být lidským virtú, a jeho konečná slova rad vladaři se dají shrnout pod tvrzení, že říká vladařům, aby si zajistili, že se stanou muži ‘přizpůsobivé povahy’: musí být schopen měnit své chování z dobrého na zlé a zpět ‘jak diktuje náhoda a okolnosti’. [2]

Profesor Skinner má však zvláštní pohled na to, co by mohlo znamenat „kázat zlo“. Konec konců, kdo v dějinách světa a mimo novelu dr. Fu Manchu ve skutečnosti vyzdvihoval zlo per se a zastával se zla a neřesti na každém kroku životem? Kázání zla znamená přesně to, co dělal Machiavelli: buď dobrý, dokud ti dobrota nekříží cestu s něčím, co chceš, což v případě vladaře znamená udržení a rozšíření moci. Co jiného než tato „přizpůsobivost“ může být kázáním zla?

Přímo z moci jako základního cíle a z faktu, že realismus ohledně moci a standardní morálka jsou často v rozporu, vyplývá Machiavelliho slavná obhajoba podvodů a prolhanosti vladaře. Vladařovi je raděno, aby vždy vypadal jako mravný a ctnostný v křesťanském chápání, jelikož to zvyšuje jeho oblíbenost, avšak k udržení moci je nutné praktikovat opak. Machiavelli zdůraznil hodnotu viditelného, o čemž křesťané a další moralisté hovořili jako o „pokrytectví“. Vladař, píše, se musí chtít stát „velkým lhářem a podvodníkem“, využívat všech důvěřivých, jelikož „lidé jsou tak jednoduší“, že „podvodník si vždy najde někoho připraveného k podvedení“. Nebo nesmrtelnými slovy P. T. Barnuma o století později: „Nový hlupák se rodí každou minutu.“ A opět při vzývání podvodu a lsti Machiavelli píše, že „současná zkušenost ukazuje, že vladaři, kteří dosáhli velkých činů, byli ti, kteří vážili slova, věděli jak svou mazaností obelstít lidi a kteří nakonec převýšili každého, jenž se držel ctnostných principů.“ Anebo slovy jiného bystrého amerického společenského kritika: „dobří hoši končí poslední“.

Samozřejmě je v takovém kázání otevřeného podvádění vždy a všude vnitřní rozpor. Když totiž vládci začínají přijímat „pragmatickou“ filozofii, ke které tak či onak stejně přirozeně tíhnou, oklamaná veřejnost si může skutečného stavu věcí všimnout („hlupáci zpozorní“) a následné podvody se mohou stát kontraproduktivními. „Velcí lháři a podvodníci“ už nemusí najít dost poddaných „připravených k podvádění“.

Niccolò Machiavelli byl v západním světě nezpochybnitelně novým fenoménem: uvědomělý kazatel zla pro vládnoucí třídu. Ale co jeho domnělé příspěvky k založení tvrdé, realistické, hodnotově neutrální politické vědy?

Prvně jeden z jeho hlavních příspěvků má být ohromující užití moci, síly a násilí vládci státu. Machiavelli byl jen stěží prvním politickým filozofem, který si uvědomil, že síla a násilí jsou srdcem státní moci. Dřívější teoretici však pozorně doplňovali tuto moc starými či křesťanskými mravy. Avšak v Machiavelliho úplné odhození závoje mravů v politice a pohled na stát jednoduše jako na neotesanou brutální sílu ve službách čisté moci je určitým osvěžujícím realismem.

Také je hluboký význam v tom, že byl Machiavelli zakladatelem politické vědy. Současný „politický vědec“ – politolog, ekonom, sociolog, kdokoliv – je osobou, která se postavila do poměrně pohodlné role rádce vladaři či, obecněji řečeno, vládnoucí třídě. Jako čistý technik poté tento rádce realisticky radí vládnoucí třídě, jak má dosáhnout svých cílů, které, jak si Machiavelli všimnul, je možné zjednodušit na dosahování velkoleposti a slávy udržováním a rozšiřováním své moci. Současní političtí vědci se vyhýbají mravním principům jako „nevědeckým“, a tedy mimo jejích sféru zájmu.

V tom všem jsou současné společenské vědy věrnými následníky tohoto vychytralého florentského oportunisty. Avšak v jedné důležité věci se od sebe liší. Niccolò Machiavelli nikdy nepředpokládal – ani lstivě – že je kvůli své „hodnotové neutralitě“ skutečným vědcem. Old Nick žádnou hodnotovou neutralitu nepředstíral. Jednoduše nahradil křesťanské cíle jinými a opačnými mravními principy, tedy udržením a rozšiřováním moci vladaře. Jak píše Skinner:

„Často se tvrdí, že původnost Machiavelliho argumentu… leží ve skutečnosti, že oddělil politiku od mravů, v čehož důsledku zdůraznil ‘autonomii politiky’… [avšak] rozdíl mezi Machiavellim a jeho současníky nemůže být adekvátně popsán jako rozdíl mezi mravním pohledem na politiku a pohledem na politiku odděleným od mravů. Zásadním rozdílem je spíše ten mezi dvěma různými druhy morálky – dvěma soupeřícími a neslučitelnými způsoby toho, co má být činěno.“ [3]

Současní společenští vědci se naopak pyšně považují za realistické a hodnotově neutrální. Avšak tím jsou ironicky méně realističtí či možní méně upřímní, než jejich florentský mentor. Machiavelli totiž dobře věděl, když se stavěl do role rádce státním vládcům, že „hodnotově neutrální věděc“ se chtě nechtě upisuje k cíli, a tedy k základním mravům v podobě posilování moci těchto vládců. V obhajování vládních politik, přinejmenším tam, je hodnotová neutralita iluzí a sebeklamem. Old Nick byl buď příliš čestný nebo příliš realistou, aby si myslel něco jiného.

Niccolò Machiavelli tak byl jak zakladatelem moderní politické vědy, tak významným kazatelem zla. Při odhození křesťanské a přirozenoprávní morálky však nepředstíral, že by byl „hodnotově neutrální“, jak to dělají jeho současní následovníci, ale dobře věděl, že obhajuje novou morálku podřízení všeho moci a důvodům státu. Machiavelli byl filozofem a apologetem neomezené moci absolutistického státu par excellence.

Někteří historici rádi staví do kontrastu „zlého“ Machiavelliho ve Vladaři a „dobrého“ Machiavelliho v jeho pozdějších, ale méně vlivných Rozpravách. Když se mu nepodařilo přesvědčit Medicejské o změně svého srdce, Machiavelli se obrátil v Rozpravách  zpět ke svým republikánským sklonům. Avšak Old Nick není v Rozpravách v žádném případě přetvořen dobrem, pouze přizpůsobuje své učení republikanismu proti monarchistické vládě.

Machiavelli jako republikán zjevně nemohl dále zdůrazňovat virtú a velikost vladaře, a tak obrátil směrem k jakémusi kolektivnímu virtú celé společnosti. Avšak s tím rozdílem, že v případě společnosti nemůže pochopitelně virtú činit dobré skutky udržováním vlastní moci každého člověka. Nyní jedná vždy ve „veřejném zájmu“ či pro „společné dobro“ a vždy podřizuje jednotlivé či skupinové soukromé „sobecké“ zájmy domnělému vyššímu dobru.

Vedle toho Machiavelli zavrhuje sledování vlastních zájmů jako „zkaženost“. Machiavelli zkrátka stále zastává názor, že nejvyšším dobrem je udržování a rozšiřování státní moci, s tou výjimkou, že stát je nyní oligarchický a republikánský. Co skutečně káže je podobné víře dřívějších republikánských humanistů – každý jedinec a skupina se podřizuje a bez otázek poslouchá nařízení oligarchické vládnoucí třídy republikánského městského státu.

Niccolò Machiavelli je v Rozpravách stejně ďábelským kazatelem, jakým byl ve Vladaři. Machiavelli, jeden z prvních ateistických autorů, měl k náboženství v Diskurzech typicky cynický a manipulativní vztah. Náboženství může pomáhat, myslel si, v udržování poddaných sjednocených a poslušných státu, a tak „ti vladaři a ty republiky, které si přejí zůstat nezkažené, by měli především udržovat nezkažené své náboženské ceremonie“. Náboženství také může pozitivně přispět, pokud velebí sílu a další válečné kvality, avšak křesťanství naneštěstí lidskou sílu vysává kázáním pokory a rozjímání. V polemickém výpadu podobném Nietzschemu obvinil Machiavelli křesťanskou morálku z „velebení skromných a hloubavých lidí“, přičemž tento mírumilovný přístup vedl k současné zkaženosti.

Machiavelli horečně tvrdil, že lidé můžou dosáhnout virtú, pouze pokud je jejich cílem udržení a rozšíření státu, pročež musí tomuto cíli podřídit křesťanskou etiku. Zejména musí být připraveni opustit omezení křesťanské etiky a být ochotni „vstoupit na cestu špatnosti“, aby zachovali stát. Stát musí být vždy první. Jakýkoliv pokus soudit politiky či stát dle křesťanské etiky tak musí být opuštěn. Jak Machiavelli sám krystalicky jasně a naprosto vážně napsal na konci svých Rozprav: „Když na daném rozhodnutí závisí bezpečnost země, nesmí převážit žádné úvahy o spravedlnosti či nespravedlnosti, lidskosti či krutosti, slávy či hanby.“

Machiavelliho názory a zásadní jednotnost pohledu jako u Vladaře je vidět v Rozpravách v diskuzi o Romulovi, legendárním zakladateli Říma. Skutečnost, že Romulus zabil svého bratra a další je Machiavellim ospravedlněna tak, že pouze jediný člověk může založit a ustavit republiku. Machiavelliho vychytralé rozšiřování „veřejného blaha“ na soukromé zájmy vládce je vidět v následující pasáži: „Prozíravý zákonodárce republiky, jehož zájmem je činit obecné blaho a nikoliv dbát svých osobních zájmů [sic]… by měl v sobě hromadit veškerou autoritu.“ Toto hromadění pak pro stát znamená, že má výmluvu na cokoliv: „Moudrá mysl nikdy nezkritizuje nikoho za jakýkoliv čin, i kdyby neobyčejný, jenž by mohl sloužit spravování království či ustavování republiky.“ Machiavelli končí tím, co sám nazývá: „pevnou zásadou“, tedy tím, že „trestuhodné činy mohou být omluveny jejich následky, a tedy pokud jsou následky dobré, jak tomu bylo v případě Romula, jakýkoliv čin je ospravedlnitelný.“

Napříč Rozpravami Machiavelli káže vladařovu ctnost podvádění. Taktéž naléhá, v kontrastu s předchozími humanisty, že je pro vládce lepší, když je obávaný, než když je milovaný, a že trest je v jednání s poddanými mnohem lepší než schovívavost. Navíc pokud vladař zjistí, že se proti jeho vládě postavilo celé město, je zcela nejlepší možností je všechny „vyhladit“.

Profesor Skinner tak vnímavě a správně uzavírá, in re Vladaře a Rozprav, že:

„politické mravy těchto dvou knih jsou stejné. Jediná změna v Machiavelliho základním postoji vyplývá ze změny cíle svých politických rad. Zatímco ve Vladaři bylo jeho zájmem utvářet chování jednotlivých vladařů, v Rozpravách se více zabývá nabídkami svých rad celému obyvatelstvu. Předpoklady jeho rad však zůstávají stejné.“

Machiavelli je tedy jak ďábelským kazatelem, tak zakladatelem moderní politické vědy.

[1] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. I, The Renaissance (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), str. 138n.
[2] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. I, The Renaissance (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), str. 138.
[3] Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. I, The Renaissance (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), stránky. 134-135.