6.5. Šíření humanismu v Evropě

Severem Evropy – Francií, Anglií, Německem a Nizozemím – se během patnáctého století šířil nově módní italský humanismus, filologicky a literárně přimknutý ke klasickým textům, jejich absolutistickému politickému myšlení a k jejich pohrdání systematickým myšlením a přirozenoprávním učením scholastiků. V šestnáctém století bylo toto dobývání severního učení a severních univerzit tak vlivné při uzavírání scholastického myšlení a při dláždění cesty nadvládě absolutního státu, jako byla protestantská reformace. Avšak v politickém myšlení severských humanistů existoval jeden důležitý rozdíl, a to ten, že se v zemích jako Francie, Německo a Anglie, kde měl král stále více centralizovanou a dominantní moc, zdály být veškeré diskuze o ctnostech oligarchického republikanismu jako bizarní a irelevantní povídačky. Severní humanisté byli totiž pevně oddání jak „vladaři“ – i když pochopitelně tomu předmachiavelistickému ctnostnému vladaři – tak sobě samým jako moudrým poradcům koruny.

Prvním italským humanistou, který učil ve Francii, čímž způsobil senzaci, byl Gregorio da Tiferno z Neapole (1419-1469) [1], jenž dorazil na Pařížskou univerzitu v roce 1458 a stal se jejím prvním učitelem řečtiny. Další italští humanisté dorazili brzy a úspěšně tak zasáhli tuto ctihodnou pevnůstku středověké a raně renesanční scholastiky. V roce 1476 přišel učit poezii, filozofii a humanitní studia Filippo Beroaldo (1453-1503) [2]. Na Pařížské univerzitě byl zejména vlivný Fausto Andrelini (kolem 1462-1518) [3], jenž tam učil po třicet let od roku 1489 a získal velké jméno svým klasickým učením latinských básníků a esejistů.

Humanismus proniknul Anglií s Pietrem del Monte (kolem 1400-1457) [4], jenž mezi lety 1435 a 1440 vybíral v Anglii papežské výnosy a, co je důležitější, byl literárním poradcem vévody Humphreyho z Gloucesteru, bratra krále Jindřicha V., který se stal prvním anglickým patronem humanismu. Gloucester přivedl tohoto italského rétorika do svého domu a nasbíral pozoruhodnou literaturu, včetně všech zásadních humanistických textů, z nichž mnohé byly později přesunuty na Oxfordskou univerzitu. Oxford a Cambridge v pozdním patnáctém století sloužili jako domov italských humanistických učenců. Milánský učenec Stefano Surigone přednášel mezi roky 1454-1464 na Oxfordu [5] a Cornelio Vitelli (kolem 1450-1500) se stal prvním profesorem řečtiny na anglické univerzitě, když přišel učit na New College v Oxfordu v sedmdesátých letech [6]. Italský humanista Lorenzo da Savona učil na Cambridge v sedmdesátých letech 15. století [7], kde v roce 1478 vydal učebnici rétoriky, která byla do konce století vytištěna dvakrát. Nakonec Caius Auberinus [8] se stal oficiálně profesorem rétoriky na Cambridge a učil tam latinskou literaturu v osmdesátých letech patnáctého století.

Humanismus se do severní Evropy šířil také proto, jelikož množství mladých učenců, často inspirovaných svými domovskými humanistickými profesory, cestovalo do Itálie, aby se naučili novému humanismu přímo u jeho zdroje. Robert Gaguin (1433-1501) [9], jenž byl obrácen na humanismus přednáškami Gregoria da Tiferno, v šedesátých letech patnáctého století dvakrát navštívil Itálii a vrátil se jako významný francouzský humanista na Sorbonnu v roce 1473, kde přednášel rétoriku a latinskou literaturu, překládal Livyho a publikoval pojednání o latinském verši a napsal první dějiny Francie v plně rétorickém stylu. Z Anglie přišel William Grocyn (kolem 1449-1519) [10], oxfordský student Vitelliho, jenž studoval v pozdních osmdesátých letech 15. století humanismus ve Florencii. Grocyn se vrátil v roce 1491 na Oxford, kde se stal prvním profesorem řečtiny. William Latimer (kolem 1460-1545) [11], další mladý oxfordský student, doprovázel svého přítele Grocyna na jeho cestě do Itálie a poté šel na Univerzitu v Padově zdokonalit svá řecká studia. Brzy po Grocynově umístění na univerzitu byl Latimer jmenován učitelem na Magdalen College v Oxfordu, čímž učinil z Magdalen centrum humanistických studií.

Nejvýznamnějším z oxfordských cestovatelů do Itálie byl John Colet (1467-1519), oxfordský student Grocyna, jenž strávil v Itálii roky 1493 až 1496. Po svém návratu z Itálie byl také Colet jmenován profesorem na Oxfordu a v letech 1498 a 1499 přednesl před celou univerzitou slavnou sérii přednášek o epištolách sv. Pavla.

[1] Autor užívá jméno Gregorio da Tiferna a letopočet kolem 1415-1466, oboje patrně z: Quentin Skinner, The Foundations of Modern Political Thought: vol. I, The Renaissance (Cambridge: Cambridge University Press, 1978), str. 193. Pozn. překl.
[2] Autor taktéž pracuje se Skinnerovým letopočtem kolem 1440-1504, pozn. překl.
[3] Taktéž jako Publio Fausto Andrelini. Autor opět pracuje se Skinnerovým rokem narození kolem roku 1460. Pozn. překl.
[4] Také jako Petrus de Monte Brixensis. Autor pracuje pouze s rokem úmrtí 1457 ze Skinnera.
[5] Autor pracuje s přibližnou datací života 1430-1480 a přednášek 1454-1471, taktéž ze Skinnera. V současnosti se pouze zná datace přednášek. Pozn. překl.
[6] Autor opět používá Skinnerovy datace, přičemž jiné zdroje uvádí rok úmrtí taktéž kolem roku 1525 a příchod do Oxfordu kolem roku 1488, pozn. překl.
[7] Také jako Lorenzo Traversagni. Ví se, že byl v Cambridge v roce 1476 a 1478. Pozn. překl.
[8] Také jako Caio Aubertino, autor uvádí Skinnerův letopočet kolem 1450-1500. Ví se pouze, že se v letech 1483-1484 objevil na Cambridge. Pozn. překl.
[9] Autor opět uvádí Skinnerem předložený rok narození 1435, pozn. překl.
[10] Uvádí se také rok narození kolem 1446, pozn. překl.
[11] Uvádí se také rok narození kolem 1467, pozn. překl.