12.9. Richard Cantillon - Tržní seberegulace

Nemá žádný smysl ztrácet čas zbytečnou spekulací nad tím, zda byl Richard Cantillon „merkantilistou“ či ne. Autoři osmnáctého století se neseskupovali do podobných kategorií. Přestože v souladu s tehdejší náladou budování státu nekonzistentně tvrdil, že by král měl hromadit poklad plynoucí z příznivé obchodní bilance, hlavní tón celého Cantillonova díla byl pro svobodný trh, laissez-faire. Bylo totiž zjevné, že merkantilistická doporučení zničí sama sebe. Ještě důležitější je, že byl Cantillon prvním, kdo detailně ukázal, jak do sebe všechny části tržní ekonomiky „přirozeně“ zapadají a pomocí nabídky a poptávky a jimi vytvářených cen a mezd a směru výroby samy sebe regulují a dosahují rovnováhy. Hodnocení spotřebitelů tvoří poptávku a obyvatelstvo se přizpůsobuje kulturním a ekonomickým faktorům. Těmi, kdo přivádí ekonomiku do rovnováhy, jsou podnikatelé, kteří se přizpůsobují všudypřítomné nejistotě trhu a bojují s ní. A pokud je tržní ekonomika, navzdory „chaosu“, který mohou sledovat nezúčastnění pozorovatelé, skutečně harmonicky seberegulující, potom jsou vládní zásahy jako takové buď kontraproduktivní, nebo zbytečné.

Velmi instruktivní je Cantillonův postoj k zákonům o lichvě, tedy o té choulostivé otázce, která přinejmenším nemístně zdiskreditovala celou ekonomickou analýzu středověké renesance katolické scholastiky. Bystrý obchodník a bankéř Cantillon viděl, že určité úrokové míry na trhu jsou poměrné k rizikům nesplacení, kterým věřitelé čelí. Vysoký úrok je výsledkem vysokého rizika, nikoliv vykořisťování či oprese. Jak sám píše: „Všichni obchodníci ve státě mají ve zvyku půjčovat peníze zboží či výrobky na čas prodejcům za poměrnou míru zisku či úroku vzhledem k riziku.“ Vysoké úrokové míry přinášejí pouze malý zisk, jelikož je mnoho půjček vysoce rizikových. Cantillon si také všimnul, že i pozdní katoličtí scholastici připouštěli, i když neochotně, vysoké úrokové sazby u rizikových půjček. Navíc by výše úroku neměla být ničím omezená, jelikož pouze věřitelé a dlužníci dokážou zhodnotit svou nedůvěru a potřebu: „Bylo by složité najít jakoukoliv jasnou hranici, jelikož tento obchod ve skutečnosti závisí na obavách věřitelů a potřebách dlužníků.“

Nakonec, Cantillon tvrdil, že zákony proti lichvě by pouze omezily úvěr, čímž by zvýšily úrokové sazby na nevyhnutelně existujících černých trzích. Tyto zákony by tak úroky nesnížily, ale zvýšily: „Smluvní strany pod silou konkurence či současné ceny ustavené poměrem věřitelů a dlužníků učiní skryté vyjednávání a takové zákonné omezení pouze omezí obchod a zvýší úrok místo toho, aby ho snížil.“